Otrokovický 1/2M aneb pořád nejsem Vabroušek

Po Amsterdamu jsem byl unavený více a déle než obvykle. Zejména pravé koleno o sobě dalo nebývale vědět. Ale sezona ještě neskončila, chtěl jsem si vylepšit své půlmaratonské maximum v Otrokovicích. Domluvil jsem se s kolenem, že to nebudu s maratony přehánět a že víc než IM distance absolvovat nebudeme. Kolenu to zjevně stačilo, jeho stav se zlepšovat den ode dne, něco málo jsem naběhal, i ranní tep se dal do pořádku, prostě jsem byl na Otrokovice relativně připraven.

V sobotu ráno mne nevzbudil budík, ale silný déšť. Tak to na rekord moc nevypadá. V souladu s předpovědí počasí jsem nabalil dlouhá trička, vestu, bundu a vyrazil. Už příjezd do Otrokovic má zvláštní atmosféru. Stačí se přiblížit Kvasicím - tu jsem běžel první maraton. A tady už byla otáčka na Moraviamanu. Tudy jsem všude běžel - a najednou znovu cítím červnové vedro, za zatáčkou očekávám občerstvovačku. Finišerskou medaili z Moraviamana vozím pořád s sebou v autě. Zcela přirozeně ji vytahuji a beru do ruky... Otrokovice mi dřív připadaly jako nezajímavé město. Ale přiznávám, mají spoustu kouzel. Jen je objevit.

Přijíždím schválně hodně brzy, chci se podívat na závody inline bruslí. První jezdí hodně rychle, od nápadu taky se postavit na start mne odrazuje, že mé brusle Bauer by tu působily podivně. Ale možná si také nějaký závod někdy zkusím. Otrokovice jsou obzvlášť vhodné - je to prakticky úplná rovina.

V místním hloučku vidím dvě bundy z Moraviamana ( a já ji s sebou nemám!). Povídají si o Havaji. Jak Petr Vabroušek spadl a dokončoval na morál. Viděl jsem jeho fotky, fakt odřený byl, na první pohled mi to ale nepřišlo zase až tak děsné. Rozhlížím se, jestli Petra uvidím - ne, vypadá to, že dnes nepoběží.

Je ještě dost času probrat novinky s ostatními tragédy. Na prezentaci dostáváme spoustu věcí v tašce - tričko, pár časopisů, vzorek ionťáku... Závod je měřený čipy, je tu velká tabule s časem i průběžným pořadím. To vše za pouhou stovku startovného. Asi tu z toho chtějí udělat velký závod. Ostatně komentátor o ambicích pořádat MČR otevřeně mluví. Teď je to aspoň Místrovství Moravy a Slezska.

Problémem je pro mne počasí - počítal jsem s cca 12 stupni, ani nemám krátké triko! Naštěstí v autě jedno mírně použité nakonec nacházím. Počasí je nakonec skoro jako v létě. Sluníčko pilně hřeje.

Na startu nakonec není nijak plno. Dnes budu jistě do stovky, ba i do padesátky se vlezu :-) Běží se sedm kol, plán je jasný - prvních pět kol pod 14 minut a i když poslední dvě budou trochu horší, bude to na rekord stačit. Po startu se ukazuje, že jsou tu hlavně chrti, záhy tvoříme s Radkem a Jarkem tragédí trojici. Ale běžíme podle plánu. První kolo zlehka, ve druhém se mi běží snad ještě líp a v tom - prásk. Prakticky na jediném složitějším místě jinak rovinaté a přehledné tratě kloužu na mokré trávě a docela hloupě padám na asfalt. Odnáší to pravé koleno (jo, zrovna to bolavé), pravá kyčel, dlaň pravé ruky a dokonce levé rameno. Uf. Uznávám, že jsem se toho v judu moc nenaučil, ale myslel jsem, že padat trochu umím. Zkouším se zvednout - jde to. Dokonce běžím. Na občerstvovačce si poleju krvácející rány vodou z kelímku a cítím se dobře. Dobíhám svůj doprovod a znovu určuji tempo, jako by se nic nestalo. Třetí kolo v pohodě, ale pak najednou cítím, že koleno natéká, každý krok bolí. Asi přestal fungovat při pádu vyplavený adrenalin. Na rekord rezignuji, zkouším odběhnout čtvrté kolo, přidává se bolest i v kyčli. Jsem asi nejblíž tomu, abych poprvé v životě vzdal závod. Nakonec mne přesvědčuje fakt, že do cíle už to jsou pouhá tři kola. Podle tepu jsem už jen na výletě, lepší už to dnes nebude. Předbíhají mne závodníci o jedno, pak někteří i o dvě kola. Řítím se do cíle. Dan a Forest si už odpočinuli, vytáhli své foťáky s obrovskými objektivy a fotí si ten vzácný úkaz - jednoho z posledních závodníků. Mne. Snažím se nešklebit, moc to nejde. Jsem asi slavný, myslím, že nikoho jiného tak pečlivě nefotili. V cíli jsem za 1:43:19 - poslední v kategorii A. K rekordu hezkých pár minut, nicméně je to můj druhý nejlepší půlmaratonský čas. I s bolestmi. Asi jsem fakt v lepší formě než na jaře. Nicméně mé odřeniny jsou vcelku ničím oproti těm, které si vyrobil na Havaji Petr Vabroušek. Upřímně řečeno tím jeho výkon získal v mých očích úplně jiný rozměr. Kdyby mne i s těmi drobnými odřeninami čekal maraton a ne jen 12km, zabalil bych to. Mám do takového závodníka prostě daleko nejen ve výkonnosti, ale i v některých dalších vlastnostech. Inu, tragéd. A ještě k něčemu byl ten dnešní závod dobrý - nepodařilo se mi zlepšit si osobák (jistě je to tím, že jsem neměl kouzelné tričko). Jako by tím ze mne spadla jakási tíha. Asi se budu na dalších bězích víc bavit :-)

Bolí nebo ne? Skoro to není vidět... (autor dao)

Nicméně to bavení budu muset trochu odložit. Po doběhu noha ztuhla ještě víc, docela pěkně kulhám, do schodů mi to už vůbec nejde. Ještě že teď už skoro žádné závody nejsou :-)

Časy kol
13:49(tep 158)-13:47(160)-14:00(159)-14:37/(155)-15:20(153)-15:37(152)-16:06(152)
Btw - plánoval jsem průměrný tep 162...

1000 km za mnou...

Jako svůj první běžecký závod jsem absolvoval ½ M v Praze 27.3.2004., ve stejném roce jsem běžel ještě půlmaraton v Brně. V tom roce jsem začal běhat trošičku víc, na konci roku jsem se dostal zhruba na objem 80km/měsíc a přišel čas, kdy jsem zvažoval běhání některých výběhů "v tempu". Jenže mně se samotnému do tempa nikdy nechce. Běhám si v klidu, s vypnutým myšlením se zbavuji stresů a spíše obdivuji krásy okolí. Ale bez občasného tempa bych se nezlepšoval. Začal jsem tedy na začátku roku 2005 chodit na běžecké závody, nejdříve Brněnského běžeckého poháru, po něm přibyly závody Běžce Vysočiny a konečně i Letního běžeckého poháru. Přes ne vždy stoprocentní docházku začaly kilometry závodů docela naskakovat. A tak jsem 22.9.2006 během běhu na Vysoký kámen překonal hranici 1000 závodních kilometrů. Na její dosažení jsem běžel 76 závodů, z toho 4 maratony, jedenkrát 32 a 25 km, 6 půlmaratonů, 2 dvacítky a 62 závodů kratších.

Výkony to nejsou pochopitelně nijak oslnivé, ze statistik můžu vybrat třeba:

- Nejrychlejšího tempa 4:05/km jsem dosáhl 2.8.2006 v Pisárkách (6,6km)..
- Jen 9 závodů v tempu pod 4:30.
- Nejpomaleji jsem kupodivu neběžel nic dlouhého, ale desítku 3.12.2005 v Jehnicích tempem 6:13/km.
- Nejlepší umístění – 16. místo v Kuřimi 25.3.2006 (Kuřimská běžecká liga)
- Nejhorší umístění – 1816. místo na půlmaratonu v Praze 2004
- Nejvíc závodníků jsem za sebou nechal na letošním ½ PIM v Praze – 3130 lidí za mnou, tedy 75 procent účatníků!
- Nejblíž konci startovního pole jsem byl na desítce v Kanicích 5.2.2005 – 5 míst od konce.
- Šestkrát jsem byl úplně poslední ve své věkové kategorii (2xBBP, 3xVysočina a maraton v České Lípě).
- Nejvíc - 67 procent závodníků mé věkové kategorie jsem nechal za sebou na letošním ½ PIM.
- Času vítěze jsem se nejvíc přiblížil 25.3.2006 v Kuřimi – 124 procent vítězného času.
- Procentuálně nejdál od vítěze jsem byl na prvním závodě – ½ PIM v Praze 2004 – 198 procent času vítěze.
- Za nejlepší výkon považuji letošní hodinovku v Jihlavě – 13.570 metrů.
- Titul nejméně oblíbeného závodu u mne vyhrává kros v Opatově (Vysočina). Naopak nejvíc se mi líbí Stonařov (také Vysočina), těsně následován během na Vysoký kámen (Vysočina, jak jinak) a Kladnem (příjemný maraton).

Rekordy těchto prvních 1000 závodních kilometrů – maraton 3:52 (Kladno 2006), půlmaraton 1:38 (Olomouc 2006), desítka 43:11.

Docela tragické, že? Na zdůvodnění svých slabých výkonů mám speciální zdůvodnění – na běžeckých závodech si říkám, že jsem triatlonista, tak je normální, že běžci specialisti jsou přede mnou. Na cyklistických je to ještě pochopitelnější – coby triatlonista neumím jezdit v balíku, to je přece jasné. Bohužel slabým místem tohoto zdůvodňování je fakt, že stejně tragických výkonů dosahuji i na triatlonech. Škoda, že nehraju třeba šachy. Hned bych věděl, jak své výkony zdůvodnit :-). Nicméně každý kilometr pro mne byl příjemný zážitek a zároveň soubojem s těžkým soupeřem – mnou samotným. Tak teď nezbývá, než si přát, ať zdraví vydrží a kilometry naskakují…

Amsterdam marathon 2006

Po úspěšném absolvování maratonu v České Lípě jsem se rozhodl, že si zkusím zaběhnou i některý z velkých maratonů. A hned mne napadl Amsterdam. Není to možná největší ani nejlepší maraton, ale já mám prostě mám rád Nizozemí a Amsterdam obzvlášť. Líbí se mi architektura i atmosféra města. Jakási míra svobody, kterou je protknut. Rozhodnutí ovlivnilo i to, že Amsterdam je u moře, tudíž noci v říjnu nebývají studené a nehrozí tak velké teplotní skoky jako jinde na kontinentu. Přidejte k tomu vyšší vlhkost vzduchu a rovinatý charakter trati - co víc si vůbec přát?

Pravda, Amsterdam má i stinné stránky. Je daleko. Dostupných letenek už v květnu poskrovnu, navíc co když nebudu moci jet třeba ze zdravotních důvodů? Tak pojedu autem, no. Stejně pořád někde jezdím. Když už jsem se rozhodl pro maraton tak daleko, rozhodl jsem se poprvé na tento závod "speciálně" trénovat a od začátku září podřídil plán Amsterdamu. Cítil jsem se fajn, přestože chci velké maratony běhat spíše pro radost, dal jsem si "cíl" 3:40 (o 12 minut zlepšení OR).

Cesta samotná je nakonec bez potíží, po přespání v pátek v Německu jsme se Standou v Amsterdamu dříve, než jsem čekal. Víkendová doprava po městě je také milým překvapením, vše jde hodně rychle, jedeme se nejdřív ubytovat. Hotely jsou tu hodně drahé, já vybíral podle ceny a nečekal jsem v centru za 50€/twin zázrak. Nicméně pokojík, kde člověk musí před otočením se pro jistotu vydechnout, překvapuje i mne. Palandy na vojně také působily důvěryhodněji a komfortněji. Ale co, na přespání to stačí a stejně budeme pořád pryč. Parkovné 30€/den překročilo míru, kterou jsem ochoten tolerovat, měníme program a jedeme autem do levnějších zón. Nakonec nacházíme parkování zdarma pár minut pěšky od Olympijského stadionu, místa startu. Od hotelu je to na trase metra, auto tu dva dny počká. Registrujeme se tím pádem nečekaně brzy, po prohlídce nepříliš zdařilého Expa vyrážíme do centra a vzdáváme plánovaný večerní sraz s ostatními tragédy, respektive špičkovými reprezentanty Č i S R.

Po dobré večeři dojde i na seznámení se s místní architekturou v Red Light District. Možná stárnu, ale zdá se mi, že její charizma trochu uvadá. No, ale chtěl jsem psát o maratonu, že?

V neděli po sacharidově bohaté snídani jsme na místě překvapivě brzy. Získanou časovou rezervu brzy ztrácíme v nervozní frontě na odevzdání věcí do šatny. I díky těmto dojmům mírním své výhrady vůči PIM, zorganizovat větší akci prostě je náročné a určité problémy se nevyhnou žádnému maratonu. Nicméně na startu jsme včas. Je zataženo, asi 12 stupňů, pofukuje. Teplota přes den zřejmě přes 15 nepůjde. Docela dobré počasí na běh.

10:30 – Start! Nepřepálit, nepřepálit, nepřepálit… Je jedno, kolikrát si to člověk řekne. V davu se to běží. Řada lidí to bere především jako zábavu, třeba skupinka lidí z reklamní agentury vyběhla v oblecích, dámy v kostýmku, jen boty mají běžecké. Předbíhá mne muž jistě přes 70 let. I král s korunou na hlavě. A členem mého osobního doprovodu se na sedmém kilometru stává sličný havajec. Oděný do sukýnky z trávy a květinových náhrdelníků. Sklízí zasloužený aplauz, ze všech stran se ozývá "Aloha, Hawai". Diváci z něj mají obrovskou radost. Já ne. Když ho vidím, je mi zima. Zkouším mu utéci, nejde to. Tak raději pár metrů zaostávám. Že bych se raději chytnul nějaké příjemné ženské společnosti? Blonďaté štíhlé Holanďanky ale od startu už moc nevidím. Jsou na mne moc rychlé. Budu muset nejspíš ještě v tréninku přidat. Tak zkusím běžet tady s tou dvojicí otce (cca 55 let) se synem? Běží krásně pravidelně. Když se za ně zavěsím, začínám chápat, že vysoký doprovod onoho muže není syn, ale na kluka ostříhaná žena. Manželka? Číslo 9115, kde kdo ji zná a povbuzuje ji jménem. Mieke. Drží moje tempo. 5 min/km. To jsem plánoval do půlky. A po úvodních emocích si tempo sedlo. Na půlce jsem za 1:46. Doprovod Mieke zrychluje, já zpomaluji na plánovaných 5:10, které chci držet do cca 34km. V davu vidím první chodce, překvapuje mne, že se objevují i v první polovině běžeckého pole. A postupně jich přibývá.

Na občerstvovačkách nabízí Gatorade a vodu, od půlky banány. Gatorade mám rád, vždy mne skvěle nakopne. Přesto po 25 km se mé časové plány hroutí, zpomaluji na tempo 5:30. Nějak to není ono. Začínají mne předbíhat větší skupinky běžců. Já kupodivu i tímto tempem předbíhám ještě více schvácené běžce. I jednoho pochodujícího Keňana. Odstoupivší vodič? A šup – mám další skalp. Předbíhám skupinku japonců. No to je mi konkurence. Tempo 5:30 držím asi do 35.km. A pak – najednou – kde se vzala, tu se vzala, uprostřed Amsterdamu je hora. Výběh na most na Museumplain. Vím, že to v téměř absolutní rovině Nizozemí zní neuvěřitelně, ale ta výška mostu mne dostala. Já, který mám za sebou fůru kopců Vysočiny i hodně hornatý Chřibský maraton jsem v náběhu na most přešel do chůze. Děsné. Na mostě si vynadám a zakazuji si chůzi, i když cíl 3:40 splněn evidentně nebude, jsem na závodě. Tak prostě poběžím a hotovo. Nicméně přichází další zpomalení, teď už mne předbíhají přímo davy běžců. Ale samá vybraná společnost. Trička z Amsterdamu 99, New York 2001, rozsypaný čaj neznámého ročníku… Zkušení maratonci. A já víc běhám teprve rok. No počkejte příště! A co příště, řadu mládežníků s končícím dechem předbíhám už dnes. Drží se mne jen jeden stín. Mieke. Vbíháme spolu do parku. Začínám mít jasný cíl. Porazit Mieke. Nevím proč jsem si vybral jako soupeřku starší ženu. Možná proto, že mne doprovází celou cestu. Nebo já ji? Zrychluji a s radostí zjišťuji, že můj "nástup" nevnímá a běží si pořád rovnoměrně dál. Sláva. A je tu meta 1 km do cíle! Super. Jenže… tato meta povzbuzuje daleko víc Mieke, ta ze mne dělá statistu a lehkým krokem se mi vzdaluje. Uf. Příště budu vybírat soupeře pečlivěji. I se svým hlemýždím tempem jsem znovu na dráze stadionu. V klidu ho obíhám, v cíli trochu zahanbeně koukám na čas. 3:47:52 Není to ono. Ale proč vlastně? Je to jasně osobák. No tak mi zbyl prostor na zlepšování někdy jindy.

Dostávám na krk další medaili. Z letošního roku jich mám už sbírku větší než lecjaký olympijský vítěz. A jak si tak stojím a sleduji dobíhajícího hada zkušených běžců, přichází na mne euforie. Možná z toho, že oni musí ještě běžet a já si můžu v klidu stát. Možná z toho, že se od prvního maratonu jsem za rok ukrojil z času přes půl hodiny. Možná jen tak, z příjemných dojmů z hezkého dne. Každopádně maratonská turistika je zajímavá. Určitě si zase někdy na větší maraton vyrazím. Jdu se podívat, co se běží na jaře…

Slavnostní spuštění blogu

Blog asi není věc, o níž by se dalo říci, že je někdy hotová. Prostě někde začne a pokračuje pořád dál. Takže berte tento nehotový blog jako začátek, který nebude nikdy dokonalý. A třeba si ho přečtěte, třeba ne. A třeba mi napište, že píšu hlouposti. Jo, některé příspěvky jsou tu staršího data. Ony v té době opravdu vznikly a jsou autentické. Ač na některé věci mám dnes jiný názor, neupravoval jsem to. Uvidíme, třeba budu přidávat i příspěvky novější....

Vzpomínka na Aloise Plcha

Jsou chvíle, kdy člověk neví, co říci. A přitom by chtěl. Při posledním závodě letního běžeckého poháru jsem místo obvyklého souboje se Standou a dalšími byl svědkem posleního běhu výrazné postavy brněnské běžecké scény - Aloise Plcha. Ten si vybral na krásném travnatém hřišti příjemný stín pod stromy jako místo svého útěku z tohoto světa. Utíkal z rukou doktorů do míst, odkud není návratu s vytrvalostí sobě vlastní.

Lojza nebyl typem běžce, který vyhrává závody. Běhal v klidu, tak aby u běhu dokázal ještě mluvit. A tak mi utkvěl v hlavě asi jediný rozhovor, který jsme spolu vedli. Bylo to v závodě BBP v Ráječku 2005. Já byl na své druhé "desítce" a na konci startovního pole jsem se silově pral s kopcem v Rájci. Lojza mne dobíhal a povídá: "Mladej, do toho kopce to musíš nadrobit, podívej". Bylo mi 37, oslovení mladej už jsem nebyl zvyklý slýchat, možná i proto jsem se nezmohl na odpověď. Následovala druhá věta - "No a teď z kopce to můžeš natáhnout". Nevím, zda jsem odpověděl "Uf" nebo "To snad ne". Vím, že mi tehdy z kopce utekl. Doběhl v čase 51:01. Já se do cíle celý zničený dostal za 52:57, jako poslední z "mladíků" kategorie A. Snad tomu chtěla náhoda, že právě na stoupání v Rájci stál fotograf a stiskl spoušť, takže máme "společné" foto.

Zatím jsem v popředí, ale číslu 7 neuteču, teď to půjde z kopce...

Pravda, později jsem se trochu zlepšil a dobíhám už o něco víc vpředu. I proto je zvláštní, že mi bude chybět o generaci starší člověk, který mi řekl v životě jen dvě věty. Ale je to tak. Já si zvykl na jeho přítomnost na brněnských bězích a triatlonech. Lojza byl ve startovním poli okamžitě rozeznatelný i díky svým speciálním dresům. A teď tam bude díra. Prázdno. Tak chci tímto říci - Sbohem Lojzo. A díky za to, že jsem mohl malý kousek běžet s Tebou...