Zhodnocení roku 2006

Pochopitelně ze "sportovního" hlediska. Byl to docela bláznivý rok. Jak jinak taky označit nápad dokončit Ironmana bez dlouhé přípravy? Jak je vidět i z fóra, ještě v březnu jsem na něco takového myšlenky neměl. Ale pak jsem vyzkoušel trošičku znovu jezdit na kole, zaplavat si v neoprenu a bylo to. No, už jste to možná i četli. Někdo se raději postaví na start plně připraven a pak je možná zklamaný, že to není podle "očekávání", já si s radostí užil už jen pocit, že se vůbec po plavání můžu ještě hýbat. Rozhodně událost roku, ne-li sportovního života vůbec. Slovakman to pak jen doplňuje, spolu s kratšími závody Jihomoravské triatlonové ligy (umístění 124. celkově, 39. v kategorii A, bez potřebného počtu započítávaných závodů) a Bečvomanem. Za umístění roku považuji 33. místo v Česko-Slovenském poháru v dlouhém triatlonu (součet Moraviaman+Slovakman). Je to úžasné být na 33. místě z 15 milionů lidí. Tak si to představuji. Neříkejte, že by ještě někdo dokázal být rychlejší. Měl být na startu. Také poznámka, že 33. místo je místem v pořadí posledním je zbytečná. No tak ostatní neměli čas přijet na oba závody, s tím já nic neudělám:-) Triatlon mi docela přirostl k srdci. Je příjemné si v jednom dnu zaplavat, projet se na kole a kousek si zaběhat. Nebo projít:-)

Medaile všech kovů...

Nejen Ironman byl v životě poprvé. Také na cyklistických akcích jsem stál na startu poprvé. Zkusil jsem Starobrnotour (100km), Cannondale Sudety Tour (170km) a na závěr Beskyd Tour (185km). Pořadí není až tak důležité, nejsem přece cyklista, ale jen občasný rekreační běžec fušující do triatlonu. Můžu jen prozradit, že jsem nikde nebyl poslední:-) Mám rád výjezd na Pustevny, myslel jsem, že Beskydy na mne zapůsobí nejvíc, ale cyklistickou akcí roku jsou pro mne Sudety. Hezká trať, výborná organizace. Cyklistických výletů zkusím příští rok víc. Je totiž úžasné někam dojet s pocitem, že se po kole nemusí běžet :-).

Běžecké závody jsou zvláštní kapitolou. Dokončil jsem čtyři maratony - Česká Lípa, Praha, Kladno, Amsterdam (OR 3:47). Také čtyři půlmaratony s OR v Olomouci - 1:38. Pak tu byly po jedné vzdálenosti 32 a 25 km a pár závodů kratších. Za povedený, možná nejpovedenější běžecký výkon, považuji hodinovku - 13.570m je také OR. Celkem bylo běžeckých závodů neuvěřitelných 46, to je skoro jeden týdně:-). Jen pro pořádek, účastnil jsem se závodů:

- Běžce Vysočiny (12 závodů, počítá se 10 z 19) - viz vlastní hodnocení - 14. místo v kategorii A
- Brněnského běžeckého poháru (7 závodů) - ten má ročníky podzim-jaro, umístění v "loňském" ročníku 121. celkově, 71. v kategorii A. Jak je vidět, v tomto poháru je dost nabito a konkurence každým rokem jen houstne :-)
- Letního běžeckého poháru (12 závodů, počítá se 10 ze 16) - 48. celkově, 17. v kategorii A. Jak je vidět, v létě běhají brněnští běžci asi po dovolených :-)
- Kuřimské běžecké ligy (3 závody, počítá se 5 z 7)) - 30. celkově, 11. v A. Dokonce i bez plného počtu závodů se dá umístit relativně vysoko :-) Na závodech v Kuřimi se mi líbi, že tam občas předběhnu běžce, kteří mi jinde utíkají. Asi je to kratšími vzdálenostmi. Možná jsem sprinter:-)

Zbylých 14 závodů bylo mimo seriály.

Vím, běžeckých závodů je až příliš. Ale nějak nevím, kterých se vzdát. Uvidíme. Možná jich příští rok nebude míň, jen nějaké trošku víc "odflinknu". Teda jestli to půjde víc odflinknout než letos. Ono je totiž příjemné jít si "jen" zaběhat. Bez únavy z plavání a kola :-)

A ještě pohled do českých tabulek, kde jsem oproti loňsku docela poskočil dopředu:
-maraton 672.místo celkově, 113. v kategorii M35. Třeba mi to někdy vyjde i do pětistovky:-)
-půlmaraton 544. celkově, 83. v M35
-hodinovka 184. celkově, 31. v M35 - tu dnes skoro nikdo neběhá:-)
Jeden by nevěřil, kde všude se dostane do nějakých tabulek. Např. díky účasti na Beskydtouru mi patří 753. místo v silniční velosérii a kdo ví, kde všude ještě jsem:-)

Tož takový byl ten můj rok. Hlavně mne to docela bavilo. Těším se, že se občas potkám z některým ze čtenářů na skoro sportovní akci.

Tak hodně zdraví a úspěchů v roce 2007!

Nebezpečené bruslení

Včera jsem se vydal s Terezkou bruslit. Je to šikovná malá bruslařka, dávno nejezdím za ní a nechráním ji před honícími se výrostky. Naopak. Teď se honíme spolu. Ale řeknu vám, je to hodně nebezpečná záležitost. To, že mne jeden výrostek opravdu srazil a natloukl jsem si koleno, samozřejmě problémové pravé, to k plnému kluzišti asi patří. No ale co se mi nestalo...

Jeden z nejlepších triků při honění je zmizet v davu a jet kousek za tím, kdo honí. Za sebe fakt málokdo vidí. Praktikoval jsem tento kousek tak často, až se ho naučila i Terezka. Je to malá liška mazaná. Ale na mne si nepřijde. Tak když ji zase takhle chvilku nevidím, je mi jasné, že jede za mnou. A taky jo. Malinko se poohlédnu, je tam. Zatraceně blízko, jen tak dva kroky za mnou. Tak prudce zabrzdím, chytnu ji do náručí a je to. Tedy, je to. Bunda i čepice jsou správné, jen místo milého úsměvu mé krásné blondýnky na mne vyjeveně kouká cizí dítě. Co dítě. KLUK! Hrozné, fakt. Nevím, kdo z nás dvou se lekl víc. Ulovím si cizí dítě a ona to není holčička. Asi stárnu a blbnu. Raději ho rychle odkládám a jdu si chytit to správné dítě. Milou holčičku. Co sedává tátovi na klíně a potřebuje každý den pusu na dobrou noc. A tak.

Občas si říkám, že nejsem ještě tak starý a tři děti jsou o jedno víc než dvě. Jenže nevím, jestli bych to uměl s klukem. No, asi ty úvahy zase odložím a jdu se podívat, jestli zbylo cukroví. Ať jsem brzy obtloustlý a podobné myšlenky mne přestanou napadat.

Přeji vám všem bezpečné bruslení nejen v tomto roce :-)

Zhodnocení Běžce Vysočiny 2006

Než zhodnotím celý rok 2006, rád bych se speciálně věnoval uplynulému ročníku Běžce Vysočiny. Nemám tam sice nejlepší umístění, ani nejvíc naběhaných kilometrů, nicméně tato série běhů mne z těch absolvovaných nejvíc baví. O důvodech jsem asi psal, je to zejména pro mne příjemný termín pátečního odpoledne (víkend zůstane "rodině") a také proto, že tratě Běžce jsou v prostředí, kde si připadám jako na dovolené. Jistě, výjimky se najdou všude.

Seriál tvoří 19 závodů různé délky – od cca 6km po půlmaraton. Některé běhy jsou silniční, některé po lesních cestách, část je vyloženě krosová. Hodnotí se po jednotlivých věkových kategoriích poměrem času za vítězem kategorie. Nejsnadněji se mi proto body sbírají na kratších závodech, které nemají krosový charakter. Jenže ty mne obvykle zase tak moc nebaví. Při výběru startů se proto řídím vyloženě pocitem – když se mi během pátku chce a můžu, jedu :). Kalendář běhů začíná v dubnu, přes prázdniny je přestávka a běhá se od posledního srpnového pátku do listopadu.

V jarní části jsem bohužel termínově nezvládl oblíbené Stonařovské aleje (20km) a Kamenici (15km). Nejvíce bodů jsem v jarní části nasbíral v Třebíči (10,8km), ta trať mi coby zřejmě tempaři docela sedí. Radost mám i z výkonu na krosu v Plandrech (9,4km), tam jsem loni úplně pohořel, meziročně je to největší zlepšení – téměř o šest minut, resp. 38 sec/km. Za nejlepší výkon však považuji běh Jihlava-Třešť (14,6km), který se mi líbil i trasou a "atmosférou". Byl to jediný běh, kde jsem dosáhl lepšího času, než jsem před startem stanovil jako "optimistické očekávání". Co na tom, že z něj mám nejmíň bodů a výsledek se v celkovém pořadí škrtá. V roce 2007 se určitě budu snažit přijet zase. Z jarní části bych ještě vyzdvihl Dačice (13,2km). Výsledek sice nebyl úplně super, ale ta trať se mi taky líbí. Jen jsou Dačice od Brna docela daleko, navíc letos s objížďkou.

Podzimní část mne zastihla v asi zatím životně nejlepší běžecké formě. Ne že bych se honil s nejlepšími, ale měl jsem z běhání obzvlášť dobrý pocit. Zase mi v paměti zůstaly hlavně ty delší závody – kros v Polné (10,75), nádherný běh na Vysoký kámen (13,85) a vrcholem byla jihlavská hodinovka. 13,570km je asi běžecky nejhodnotnější výkon roku vůbec, což podtrhuje i nejvyšší bodový zisk – 7,346 bodu, kterého jsem kdy v Běžci dosáhl.

Na závodech si užívám příjemného prostředí a atmosféry, přesto občas i "závodím", letos asi hlavně s Hejkalem. A kupodivu jsem letos býval častěji lepší já… Loni se mi Hejkala nepodařilo porazit ani jednou. Je to moje druhá sezóna Běžce, můžu srovnávat i meziročně. A je to hodně jednoduché – ve všech závodech, které jsem běžel podruhé, jsem se zlepšil:-)

No a celkové hodnocení? Započítává se mi 66,906 bodu (loni 63,747) a jsem tím na skvélém 14.místě (loni 20.) kategorie A ze 77 bodujících, pochopitelně hlavně díky relativně poctivé docházce. V Běžci se také eviduje historická tabulku ze všech dosažených bodů - se 163,229 nasbíranými body jsem na 206. místě ze zatím 1803 mužských účastníků závodu. Pochopitelně úžasný úspěch, když uvážím, kdo všechno je za mnou. Třeba Danu Orálkovi patří 920 příčka:-) Tak uvidíme, jak vysoko to dotáhnu, chtěl bych ještě pár závodů odběhnout.

Co ještě dodat? Především poděkování pořadatelům, že se jim podařilo pospojovat závody konané po celé Vysočině do zajímavé série a zaštítit je kvalitní soutěží. Díky. A skvělé partě běžců, která tyto závody objíždí. Pokud můžu něčeho litovat, tak vyřazených závodů. Loni jsem nesl těžce vyřazení Bedřichovské 20, letos vypadává moje "rychlá" Třebíč. Vesměs jsou nahrazovány kratšími závody. Chápu, že na kratší někde přijde více lidí, ale zase na ty delší obvykle jezdí běžci z větší dálky. Např. Dana Orálka jsem potkal na Vysočině jen jednou – právě v již zrušené Bedřichovské 20 (nehledejte ve statistikách, je to jeho jediný start vůbec). Inu, škoda. A pokud bych mohl pořadatelům něco navrhnout, tak když už trend kratších závodů, doporučil bych zařazení 5 nebo 10km na dráze. Hodinovka má výborné organizační zabezpečení, jistě by se i několik dráhových rozběhů zvládlo. Na dráze jsem 10km nikdy neběžel, láká mne to, možná si zajedu třeba do Pardubic zjistit, jak rychle to vůbec uběhnu…

Pokud někdo chápe tento článeček jako propagaci Běžce Vysočiny, tak proč ne. Mně se tam líbí, proto spíše propaguji. A ještě přidám, že organizátoři pořádají ještě sérii závodů na běžkách a přes prázdniny v triatlonu. Zatím jsem nevyzkoušel, ale není všem dnům konec. Tak ahoj na Vysočině!

BBP Syrovice 26.12.2006

Štěpánský běh Syrovicemi patří k těm, na které se těším. Od Syrovic mi to loni v rámci BBP vycházelo a výsledek se počítal do celkového hodnocení (6 z 10). První závod na Palackého vrchu mi nesedí tratí (a velkou účastí mladých, kteří jsou přece jen rychlejší), Jehnice se zase běhají v termínu, kdy mívám pravidelný útlum. Takže hurá do Syrovic.

Letos jsem přijel docela brzy, příjezd mi zpestřili hasiči s houkačkami. Myslel jsem, že to souvisí se závodem a nechají blikající auto na silnici - nikoli. Zasahovali, hořel sklep rodinného domku. A zrovna na trati, která se kvůli tomu musela trošku měnit. No, měl jsem dost času si dvakrát proběhnout náhradní kousek trati. Počasí úplně neuvěřitelné - 3 stupně, sluníčko, pevný vyschlý podklad, krosové boty zůstaly v kufru. Při rozbíhání jsem šikovností sobě vlastní špatně stoupl a trochu jsem cítil kotník levé nohy. Přece jen je ten podklad trochu nerovný. Když jsem pak v kratším závodě na 5km viděl, s jakou jistotou absolvuje stejný úsek trati slepý Meszaros (samozřejmě s vodičem), který ještě dokáže pár běžců předběhnout a nebýt poslední, musel jsem zase v duchu smeknout. V úplné tmě mívám problém s rovným kouskem známé silnice, kterou běhám skoro denně. A on si troufne do terénu.

Na startu zase o něco více běžců než loni, v hlavním závodě přes dvě stovky. Trochu nevýhodou vánočního termínu je, že někteří běžci nepřijdou - chyběl třeba Standa, Milan i další. Já to beru tak, že jsem vlastně skončil před nimi. Mají chodit :-) Naopak výhoda termínu je v tom, že někteří vánoce oslavují tak poctivě, že je pak lze i porazit. No nepřijeďte pak do Syrovic...

Po startu se ukazuje, že náhradní kus trati je na několika místech špuntem a běžecké pole se přes zúžená místa těžko probíjí. Od výběhu mezi vinohrady, kde si pořadí "sedá" problém mizí a s mizícím problémem se mi vzdaluje i Radek. Přichází však úsek po silnici, tam se mi běží líp, Radka stahuji. Pod schody, které jsou spíše diváckou atrakcí, než skutečným problémem, stahuji náskok na zhruba stovku metrů. První kolo 21:10, to jde. Ve druhém kole už žádné špunty na trati, dobře se mi běží. Jen Radek se mi zase v kopci vzdaluje, přestože já mezi vinohrady jen předbíhám odpadlíky, mezi nimi i Pavla, který zjevně patří k těm, co berou oslavy vážně:-)

Zátiší s triatlonisty. Kdo by věřil, že v cíli jsem byl nejdřív? (autor fota Vilma)

Po náběhu na asfaltku zkouším Radka stáhnout, při vběhnutí do Syrovic je mezi námi jen asi 30 metrů. Jenže on může ještě zrychlit, já jsem rád, že tempo držím. Před schody mne předbíhá Vlastík doprovázený Sváťou. Nějak mi chybí motivace, asi zklamáním, že jsem Radka nedotáhl, nechávám je poodběhnout, stejně mají oba silný závěr. Budu šetřit síly na jindy.I s trochu odbytým závěrem jsem předběhl několik zajímavých běžců. Vůbec poprvé třeba nejstaršího z Pospíchalů. Cíl za 42:56 (132 místo z 214 celkově, 26 z 48 v kategorii MV1) znamená o pár vteřin zlepšení oproti loňsku. Loni jsem do cíle tak spurtoval, že jsem pak měl skoro problémy se žaludkem. Letos to bylo víc na pohodu. Proč taky ne, že. O vánocích :-)

Týden 18.12-24.12.2006

Štědrý den je za námi, nezapomenutelné okamžiky zdokumentovány (tedy až na tu láhev excelentního vína, druhou nemám:-)), tak je čas vrátit se ke starým zvykům a občas něco napsat. Nejlépe o uplynulém týdnu...

Pondělí - Časově hodně špatné, večer zbyla chvíle na 30 minut posilování a 16 minut/8km na rotopedu. Po víkendových bězích to stejně chtělo trošku zvolnit:-)

Úterý - Večer jsem zkusil rozhýbat nohy během na svém oblíbeném 10,5km nočním okruhu - 54:39.

Středa - Začátek cesty mimo Brno. Většinou chodím plavat jen ráno, odpoledne nebo večer mi to v Brně nejde. V Plzni jsem se odhodlal a je z toho 45minut v bazénu, vzdálenost odhadnuta na 1,3km. Odhad proto, že se plavalo na šířku a nechtělo se mi zjišťovat, kolik tamní 9 drahový bazén vlastně měří:-)

Čtvrtek - Ranní proběhnutí v Berouně - 50 minut, tak asi třeba 9km. Letos jsem běžel podél Berounky asi popáté. Nikdy jsem nepotkal žádného běžce. Berounská sekce má asi volno :-)

Pátek - Opět jen čas na noční okruh - 10,5km, 54:00. Holt se kromě práce musí i něco koupit, třeba kapr a stáhnout a tak...

Sobota - V obchodech jsem ještě před otevřením, zásoby nakoupeny, dostávám se kolem desáté do bazénu, kde plave jen asi pět lidi. Tak zkouším neobvyklé motivy typu "Jestlipak jen kraulovýma nohama předeženu tu důchodkyni ve vedlejší dráze?". Fakt se v předvánoční době nikam neženu a jdu po pohodovém plavání do páry. Tam zjišťuji, že "důchodkyně" je možná mého věku. No, někdy není moc dobré barvit si vlasy na stříbrno:-). Píšu si 45minut/1,4km.
A ještě divnější je, že se doma vše stíhá, stíhám ještě za světla vyběhnout, užít si do stromů zbarvených zapadajícím sluncem do červena i poměrně slušného běhu 18km 1:48. Tempo mi přišlo subjektivně o dost rychlejší než minulý týden, možná tuto trať podceňuji a je o kousek delší. No, jiným zase přidávám, tak se to vyrovná. Neberte mé vzdálenosti úplně vážně:-)

Neděle - Nějak jsem se brzy vzbudil, přestože je Štědrý den, sedám na rotoped, než vstanou ostatní. Zkouším šlapat hodně pomalu, jestli bych vydržel dýl. Jo, vydržel, ale musím po 48minutách/22km dolů. Mimo jiné i proto, že jsem hodně zpocený a začíná mi být v mokrém zima.
Jo, večer jsem nesportoval:-)

	Počet	Km	Čas
Běh	4x	48	4:27
Plavání	2x	2.7	1:30
Kolo	2x	30	1:04
			7:01

Zhodnocení - jsem s tímto týdnem spokojen, ale to já bývám často:-) Jsem rád, že mé psaní občas někdo čte. Jdu si na cukroví, ať mám energii na další psaní, na rozdíl od pohybu se do psaní musím občas trochu nutit:-)

Týden 11.12.-17.12

Málokterý týden se mi daří trénovat podle "představ". Tento týden to opět moc nevycházelo, zkusím třeba popsat podmínky, které mne limitovaly. Prvním omezením bylo, že žena odjela v neděli večer na čtyři dny služebně do Prahy. Bylo jasné, že už tento fakt z tréninkových hodin kus ukousne. Naše holčičky (12 a 9) sice už odrostly školkovému věku, do úplné samostatnosti přece jen kus mají. Takže bylo jasné, že nebude žádný ranní tréninkový blok od 6hod - stejně jich v tomto období moc nezařazuji. A odpoledne musím zvládat vyzvedávání na bazéně, případně jinde.

Pondělí - Ráno zjišťuji, že menší beruška má teplotu. Ne sice vysokou - 37.7, nicméně na školu to pochopitelně není. V zimě má občas problémy s dutinami, většinou to během pár dnů odezní bez antibiotik. Přeorganizovávám si pracovní program, abych mohl co nejvíc věcí udělat z domu a doufám, že to zítra bude lepší. Pochopitelně vyzvednutí starší Kristýnky na bazéně mne odpoledne nemine, na chvilku se musím stavit v práci, něco nakoupit, připravit něco k večeři... Po deváté mi zbývá chvíle na válce - 40 minut 16,75km. Prostě volnější tempo:-)

Úterý - Terezka má 38,4. Opět posouvám, co nemusím nutně udělat dnes a vím, že bude hůř. Na chvíli budu muset odjet mimo Brno, nechávám to na odpoledne, kdy je doma i starší Kristýnka. Terezka odpoledne teplotu už nemá, tak jen např. chodí s větami typu -
"Tatínku, já se nudím."
"A nechtěla by ses třeba podívat na nějaký film?"
"Tak jo. Chci se dívat na Karlík a továrna na čokoládu."
"Ten doma nemáme. Nemůžeš si vybrat jiný z těch desítek filmů, co jsou doma?"
"Tatínku, já nutně potřebuji Karlíka. Věřím, že ho někde seženeš."
No, zklamte takovou důvěru. Sehnat Karlíka vzalo víc než hodinu. I ta bude v tréninku chybět. Ale pocit nezklamané důvěry je k nezaplacení:-). Sport se dnes zase smrskne na domácí kolo. Ach jo. Už ho nějak nemůžu ani vidět. Přesvědčuji Terezku, že ve středu ráno nachystám Kristýnce snídani a půjdu chvilku běhat. Budu zpět dřív, než se probudí. Prochází mi to.

Večer opět o něco později chvíle posilování a rotoped aspoň 20 minut 11km.

Středa - Ráno se mi daří jít běhat - 7km 33:02. Terezka má "jen" 37,0. Je unavená, tento týden to do školy už nevyjde. Odpoledne řešíme s holkama kde co, "za odměnu" mne posílají znovu běhat (když si vezmu telefon:-)) - 10,5 km za 53:27. Další dvoufázový běh. Kromě toho jsem kupodivu i pracoval.

Čtvrtek - Několik jednání mimo Brno s chvilkovými návraty domů. Žena přijíždí později, než jsem čekal, jenže i ona má teplotu. Plánoval jsem bazén, nicméně byl jsem rád, když jsem se dostal v normální hodinu do postele. Takže nic, vůbec nic. Říkám si, že vlastně jsem dlouho neměl volný den, tak je konečně dnes. Bohužel vím, že bude i zítra.

Pátek - Od brzkého rána doháním, co jsem popřesouval. Aspoň že je žena s Terezkou doma. Ve čtyři odpoledne dojíždím domů abych se převlékl a odjel na vánoční večírek. Kus od Brna. Mám jen přípitek, po půlnoci se vracím autem domů.

Sobota - Ráno odvážím Kristýnku na basketbalový zápas. Vyčítá mi, že se tentokrát nebudu dívat. No, občas chodí i tátové sportovat. Jedu na Hodonín-Holíč-Skalica (12km za 57:24). S rozběháním a vyklusáním si píšu do deníčku 15km za 1:27. K večeru stíháme s Kristýnkou velký nákup, zbytek rodiny se válí v posteli:-)

Neděle - Vyběhnutí s brněnskými tragédy (včetně supersportovců). Obával jsem se, že po sobotním závodě náročnou trasu nezvládnu a plánoval doběhnout po Veveří a pak po silnici zpět. Díky mírnému tempu a neustále ukecanému Forestovi jsem si však stačil uvědomit, že jsem unavený, až při seběhu z Trnůvky. Mírně jsem cítil koleno, nicméně na rovině jsem ostatní doběhl. Takže 22,5 km za 2:20. Většinou tak pomalu neběhám, ale má to něco do sebe. Myšlenky na večerní rotoped nebo plavání nechávám ve stadiu snění a trávím příjemný večer relaxací u sklenice piva :-)

	Počet	Km	Čas
Běh	4x	55	5:03
Plavání			nic
Kolo	2x	27,8	1:00
			6:03

Zhodnocení - před Vánocemi nikdy není času nazbyt, tentokrát se to přeskupilo trochu neočekávaně. Od profesionální přípravy daleko, snažím se jen poloprofesionálně hledat časové skulinky, kam by se dalo něco "píchnout". Díky víkendovým běhům trochu nečekaně moc běžecký týden. Ale příjemný. Tak uvidíme, co přinesou ty další. Jo, kdyby člověk měl tolik času jako v mládí, to by se to sportovalo:-)

Hodonín-Holíč-Skalica 16.12.2006

Tento nijak dlouhý silniční závod na 12 km mne láká už dva roky. Mám pocit, že na rozdíl od jiných závodů je v něm jakási myšlenka. Že i když už nemáme se slováky společný stát, můžeme spolu sportovat. Nebo tak něco. Neumím to přesně popsat. V předchozích letech byl problém termín. Letos byl jedinou překážkou páteční vánoční večírek. No, nepotřebuji zaběhnout rekord, týden před závodem se rozhoduji, že zvládnu večírek i závod. I trochu nevyspaný.

Závod spolupořádají Běžecký klub Hodonín a ŠK Skalica. Na českém serveru je pouze poštovní přihláška, která měla být odeslána do 7.12. Tak to jsem prošvihl. Kupodivu na slovenském serveru je on-line přihláška. Kdo zaplatí dopředu, tak 15OKč/Sk, na místě 200. Jednoduché, jasné, srozumitelné. Ve startovném je tričko, které musí mít každý běžec na sobě (přece jen se běží přes hranici). Tak hurá do toho.

Před 11 hod jsem u Městského úřadu, kde má být prezentace. Jenže je to omyl, je ve škole jako prý vždy. A škola je jen kousek. Prezentace po kategoriích, jde to rychle. Dostávám tričko s číslem, pohoda. Vytahuji 200Kč, že zaplatím. Slečny to vyvádí z míry, peníze neberou. Ujímá se mne ředitel závodu, který mi ne zcela klidně vysvětluje, že jsem vše zpackal. Nechápu proč? Přece jako čech se nesmím přihlásit na Slovensku. Má mi to být jasné. Vůbec to nechápu, je tu stoleček i pro příchozí, oproti nim jsem jen poslal své nacionále dopředu, takže se tu nemusí vypisovat. Naprosto nevím, v čem je problém. Je mi vysvětleno, že zaplatím 200Kč místo 150. To vím a nemám s tím problém. Abych zastavil vodopád slov, říkám, že příště to udělám jinak. Nejsem si sice vědom žádného pochybení (jen mám pochybnosti o organizaci), ale vážím si toho, že někdo pořádá běžecký závod, tak si svůj názor nechám raději pro sebe.

Využívám volné chvíle k cestě auty do Skalice s Milanem (seznamujeme se s trasou), já nechávám auto tam a jedeme zpět jen jedním. Milan sám neběží, doprovází jen syna. V Hodoníně mi zbývá chvilka na koupi nových krosových bot, zvolil jsem Asics Trabuco.


Na startu vládne opět nervozita (proč tu nejsou autobusy? A teď proč tu jsou?), naštěstí už je tu start skupiny 280 běžců a můžu vyrazit. Na startu jsem hodně vzadu, volím i pomalý první úsek po celnici. Pak si užívám přebíhání desitek (!) pomalejších a za chvíli si připadám jako "doma". Přede mnou Pavla Kovaříková - ta mi na Malém svrateckém pěkně utekla. Vedle mne Jan Škrleta, kterého využívám často jako vodiče na Vysočině. Má krásně vyrovnané tempo. A od té doby, co je v kategorii 60+, tak mu občas i stačím:-). Trať je rovinatá (30m+, 15m-?), letos je krásné počasí, silnice jen mírně vlhká, docela mi to běží. Skalice je docela brzy vidět, ale je to k ní daleko. Podvědomě se šetřím. Závod je dobře organizačně zabazpečený, na křižovatkách policie nebo pořadatelé. Dobíhám do Skalice a zjišťuji, že jsem to se šetřením přehnal. Mohl bych klidně běžet stejným tempem o dost dál. Tak se nutím aspoň trošku zrychlit, předbíhám pár běžců, za Pavlou brzdím. Celý závod běžela lépe, přijde mi divné se před ni předehnat. No, deset vteřin sem, deset tam, v cíli jsem za 57:24 na 158 místě z 277 dokončivších. Je vidět, že výborná podzimní forma je pryč, ale na prosinec to není vůbec zlé. Malinko pochybuji o délce 12km. Není normální, aby elita běhala cca 39 min. Tipuji pár set metrů navíc... K mému překvapení Milanův syn je už dvě minuty v cíli (a to mu je 16!). Holt je vidět, kdo z nás talent má a kdo ne.

Co dodat? Tento běh je určitě velmi rychlý, s dobrou účastí a určitou myšlenkou. Možná by na startu mohlo být i více běžců. Třeba brzy bude. Určitě bez hraničních kontrol bude pořádání takového závodu snadnější. Když mi to vyjde časově, rád poběžím znovu. Přihlášku pošlu buď hodně dopředu, nebo budu obyčejný příchozí:-)

Fotky se mi sem nějak nedaří propašovat, jsou aspoň zde

Týden 4.-10.12.2006

Pořád ještě někdo čte mé nesmělé popisy? Tak dobře, budu pokračovat.

Pondělí - ráno chvilka plavání - 1,2 za 35 minut. Standardní začátek týdne. Příště zkusím nějakou změnu:-)
Večer rotoped 32 minut 17km.
Úterý - ráno 7km běh za 31:56. Pořád je ráno krásné počasí, že?
Večer válce 30 minut 13km.
Středa - večerní 10,5 běh za 52:28.
Čtvrtek - Zkouším kousek prodloužit rotoped. Výsledek je 48 minut a 26,9 km. Jezdím doma v místnosti, kde se netopí naplno. Aspoň se tak nepotím, jezdím však v krátkém. Dnes mne po čtení diskuze napadlo dát si návleky na kolena. A výsledkem je pohodovější jízda a navíc rychlejší! To jsem fakt nečekal. V místnosti bývá cca 18 stupňů. Docela "teplých" - je tu podladhové topení. V oblékání návleků budu pokračovat...
Pátek - Plavání 60 minut - 1,9km. Původně jsem chtěl po odplavané technice vyzkoušet čtyřstovku. Nějak mne to začalo bavit a protáhl jsem to na kilometr. Tak mám delší plavání než obvykle. Večerní trasa 10,5km běh tentokrát za 54:02. Šel jsem běhat brzy po plavání, to se projeví. A zrovna v tento den kdy se unaven jen ploužím, tak potkávám Haryho Hudáka s Radkou Vodičkovou. Běhá jim to moc hezky, ten jejich styl se už asi nedoučím:-)
Sobota - Ráno plavání 40minut 1,3km, večer válce 30 minut 12,5 km. Malinko se šetřím na Býčinu:-)
Neděle - Běh na Býčí skálu - 15km za 1:17 + 6km za 40 minut.
Večer rotoped jen lehce na vyjetí 20 minut 10,8km. Ani jsem se moc neunavil:-)

	Počet	Km	Čas
Běh	4x	49	4:16
Plavání	3x	4,4	2:15
Kolo	5x	80,2	2:40
			9:11

Zhodnocení - Oproti předchozím týdnům to vypadá na zvýšené objemy, je to spíš naopak. Teď jsou objemy "normální", v předchozích týdnech jsem odpočíval (čti flákal se). Ostatně i těchto 9 hodin je s vyjímkou Býčiny v docela nízké intenzitě. Pro mne je povzbudivé, že jsem po Býčině nebyl vůbec unaven a ani mne nebolí koleno. Tak to třeba zase někdy půjde :-)

Běh na Býčí skálu 10.12.2006

Tento závod je takový trochu odlišný od ostatních. Původně trasu 30km běhali horolezci v pohorkách. Čas prý nebyl důležitý (on někdy je???), šlo hlavně o to doběhnout. Později přibyla ještě trasa 15km pro slabé, nemocné, ženy a ty, kteří 30 už nebo ještě neuběhnou - zvláštní charakteristika. Obtížnost závodu však nedělá délka s docela výživným převýšením, ani krosový charakter trati. Survival game dělá z této trati prosincový termín a tím - počasí. Běžet to v hlubokém sněhu nebo za deště musí být fakt hodně silný zážitek. Loni jsem běžel kratší trať. Ne že bych byl nemocný nebo žena, loni jsem byl lenošný běžet 30. A to podmínky byly skoro ideální - sice místy stopy sněhu a namrzlo, v podstatě ale rychlá trať s pevným podkladem.

A co letos? Měl jsem strach ze seběhu do Adamova. Kdyby se mi ozvalo koleno, musel bych zpět vlakem, to se nedá dojít. Takže i letos jsem od začátku uvažoval o kratší variantě. Přes teplé podzimní počasí podmínky horší než vloni, pršet totiž přestalo někdy pozdě v noci. Určitě budou na trati bahnitá místa.

Na startu potkávám skupinku Tragédů - všichni připraveni na dlouhou trať, opásáni jídlem i pitím. Že bych si došel do auta pro vestu a zkusil to celé? Příjemných pět stupňů... Ne ne a ještě jednou ne. Někdy příště.

Po loňské zkušenosti, kdy jsem dobíhal sotva motaje nohama chci letos běžet první půlku volněji. A druhou to z kopečka napálit, jestli koleno vydrží. Přesně v souladu s touto strategií se po startu zavěšuji za skupinku žen, no, spíše dívek. Ani nevím, proč zrovna za ně. Nejspíš to tak vyšlo. Tipuji, kdy jim dojdou síly. Přes pohodové tempo prvních kopečků mne Milan předbíhá až po 22 minutách. Běží pochopitelně dlouhou, tempo vypadá přijatelně, že bych se zavěsil? Ne, závodím až po obrátce. O kus později mne dobíhá i Forest. Tedy dnes jsem fakt v dobré společnosti. A tempo umožňuje prohodit i pár slov. Příjemně měkké cestičky se střídají s menšími kalužemi, ba i hlubokým hnusným bahnem. Docela to klouže, víc než loni na namrzlém. Obzvlášť vyběhnutí do Útěchova je zábavné. Loni jsem musel kousek jít. Letos se vleču pomaličku, kloužu, ale přece jen běžím. Útěchov vidím letos nějak nezvykle brzy. A prvního vracejícího se běžce míjím později než loni. Nelapám po dechu, prostě si běžím. Na silnici pak vidím možná 250 metrů před sebou i Milana. Docela dobrý den. Na obrátce "krátké" trati v Útěchově přeji hodně štěstí Forestovi a otáčím to zpět. Za mnou Sváťa, Standa, Pavel a spousta dalších. Jo, takhle by ty výsledky měly vypadat. Snaha běžet zpět rychleji mi vydrží přesně do prvního klesání. Dámy z mého doprovodu ho zvládají lépe a mizí v dáli. No, jsou mladší, asi honí nějaké chlapy vepředu. Já nehoním nikoho a smiřuji se s tím, že to zpět naplno nepůjde. Přes opatrné tempo v úseku nejspíš přerytém v noci divokými prasaty kloužu a mířím k zemi. Nějakým zvláštním zázrakem to v mírném pokleku vybírám a můžu běžet dál bez nalepených několika kilo bahna. Ó děkuji, strážný anděli.

Cesta zpět je docela nudná. Přede mnou nikdo, za mnou nikdo. Sleduji fáborky, ať nezabloudím, po deštivé noci nejsou moc vidět. Ale cestu znám i z loňska, nacházím správný seběh do údolí a můžu srovnávat, jak se mi krásně běží oproti loňsku. To jsem v cílové rovince fakt nemohl, letos si ji zaběhnu na pohodu. A vtom uslyším za sebou usilovný dech. Ach jo. Zase nějaký mladík špatně zvolil tempo, zbyly mu síly a teď mne chce připravit o krásné umístění. Závěry mi nejdou, jsem spíš tempař, zkouším to od začátku pětisetmetrové rovinky rozběhnout jen s malou rezervou. A ejhle - mladík stále za mnou. Ani jsem nemusel použít rezervu, jsem v cíli dřív než on. Zastavím se, nahlásím jméno (běží se bez čísel), otočím se na mladíka - a on je to Vlastík. O deset let starší zkušený běžec končící obvykle přede mnou. Dle svých slov moc teď na podzim netrénuje. Tak mám aspoň cenný skalp.

Pohled na hodinky pak odhaluje, že přes pohodové tempo je čas 1:17:34 o tři minuty rychlejší než loni (a to byl loňský rok fakt rychlejší), mé lenošení na trati potvrzuje i nižší průměrný tep než loni - 150 je daleko od hranice cca 158, kterou bych si asi mohl na této trati dovolit. Že by fakt zlepšení? A navíc - až teď mi to dochází - nebolí mne koleno! Cítím ho, ale nijak zvlášť nebolí. Že bych ho otestoval při výklusu? Beru si vestu a teď ještě mírnějším tempem nabírám znovu směr Soběšice. Kousek před nimi míjím Dana, běží si pro jisté vítězství na dospělé trati. Nicméně třeba Kladenský maraton končil podstatně lehčím krokem. I běžci za ním toho mají zjevně dost. Proběhnu se kousek po Soběšicích a hurá znovu z kopce. Zvyšuji tempo - a zase nic. Možná koleno fakt bude jednou v pořádku. Teď na něj budu ještě chvíli hodný a budu se snažit běhat jen po rovině. Uvidíme pak na jaře. Výklus 40 minut a cca 6 km si připíšu taky k délce běhu a mám z toho aspoň půlmaraton. Že bych se příští rok přece jen podíval až na Býčí skálu? Zatím by se ten závod pro mne mohl jmenovat Útěchovská 15...

Oficiální výsledky jen potvrzují, že letošní časy jsou pomalejší než loňské. Jsem jedna ze světlých zlepšivších se vyjímek:-) 30. místo (ze 49) je posun i v pořadí oproti loňsku. Tak nevím, jestli si budu hezkou bilanci kazit příští rok na třicítce...

Týden 27.11. - 3.12.2006

Tak nikdo nepřišel s návrhem, jak popis "tréninku" ukončit, tak nezbývá, než pokračovat:-)

Pondělí - ráno chvilka plavání - 1,2 za 35 minut. Večer válce 45 minut 19,66km. Nechápu, jak někdo vydrží na válcích 2 hodiny a pak píše, že to byl lehký trénink.
Úterý - ráno 7km běh za 31:25. Koleno docela v pohodě, těším se na běhání v Itálii.
Středa - plavání 45 minut - 1,4km. Zase se mi plavání horší. 25m bazén plavu na 20-26 záběrů, dnes je to na horní hranici. Něco je špatně a já nevím co. Na plavání bych potřeboval častější dohled trenéra, bohužel není kde ho vzít. Původně mělo být plavání delší, znechuceně jsem ho však ukončil dřív. Docela to plácám:-).
Večer chvilka na válcích - 35 minut 15km
Čtvrtek - Ráno má "krátká" trasa 7km za 30:02. Se vzdáleností malinko podvádím, nicméně mi to sedlo a běžecky konečně po delší době super pocit. Už abych byl v Itálii! Díky organizované večeři se nedostanu běhat ve čtvrtek večer, nemůžu dospat rána :-)
Pátek - V Itálii běh ráno 40minut (7km?), odpoledne 1:50 (18km?). Vzdálenosti se snažím dodatečně měřit na mapě, jde to těžko, protože jsem chvilkama běhal cik cak uličkami. Asi první dvoufázový běh v životě:-)
Sobota - cesta z Itálie, večer na válcích bylo původní předsevzetí aspoň 30 minut. Ale jedu divně, málem padám, tak to ukončuji na metě 5km(13:30).
Neděle - Cítím se utahaný, pružně dospávám posedávání po nocích a zařazuji úplný odpočinek.

	Počet	Km	Čas
Běh	4x	39	3:31
Plavání	2x	2,6	1:20
Kolo	3x	39,7	1:33
			6:24

Zhodnocení - Jednoznačně zážitkem týdne je běh v Itálii. Docela mne baví běhat neznámými místy. Nejlépe po mořském pobřeží - i proto letos jako zážitek číslo jedna tohoto typu je běh Barcelonou. Skvělá zpráva je, že koleno zátěž delšího běhu sneslo bez problémů (i když to byla rovina, uvidím v kopcích). Díky cestě do a z Itálie bylo málo času, což "odneslo" kolo nižším objemem. V plavání se plácám, nevím co s tím, nezbývá než doufat ve zlepšení.

Buon giorno, Como

Zdá se, že doba uspěchaných "manažerských" setkání v předražených sterilních hotelích světových letišť je minulostí, dnes jsou místa meetingů volena tak, aby potěšila duše upracovaných galejníků dneška. No, mne určitě. I když já na ty galeje zase tolik nejsem:-).

Como je třetí největší jezero v Itálii a zároveň stejnojmenné lázeňské městečko, navštěvované hlavně obyvateli blízkého Milána. Jezero bylo vytvořeno ledovcem (takže je obklíčeno prudkými svahy a místy je dost hluboké), má tvar písmene "Y", rozlohu 146km2, není nijak široké a díky své délce cca 51 km je prakticky neoběhnutelné:-). Pracovní "povinnosti" mne do Coma přivedly ve čtvrtek večer po 20 hodině. Tak akorát čas na vydatnou večeři. Italská kuchyně je obvykle považována za lehkou, nicméně toskánské speciality v podání místní vyhlášené restaurace moc lehké nebyly a od na úvod servírované skvělé sušené šunky byla snad jen jídla těžší, završená skvělým steakem podávaným s nějakou prapodivnou pampeliškou. Na pohled zvláštní, ale velmi dobré. A když se k tomu přidá ochutávka místního vína (Chianti můžu v kteroukoli denní dobu), dezertů ( doporučuji místní Cantucci con Vino Santo - něco jako biskupský chlebíček, který se namáčí ve skleničce desertního vína tak starého, že skoro není cítit, jak je sladké), tak je zřejmé, že ve čtvrtek večer už na sportování čas nezbyl:-)

1.prosince skoro jako na jaře

Přestože se dostávám do hotelu ve čtvrtek po půlnoci, ráno vstávám před sedmou a vyrážím na prohlídku okolí. Během, pochopitelně. Během čtyřiceti minut se stihnu seznámit s centrem městečka, honosnými vilami, stále svěží vegetací a pochopitelně kolonádou kolem jezera. Aspoň kousek. Když se přes okolní kopce převalí sluníčko, mám pocity jako na jaře. Vždyť já sluníčko dva týdny ani nezahlédl! Ani se mi zpět do hotelu nechce. Perspektiva zavřené konferenční místnosti není příliš lákavá. No, co se dá dělat. Během coffee breaků aspoň vydatně doplňuji sacharidy pozorován závistivými pohledy ostatních účastníků ze všech koutů světa. Pohledy říkají - "Jak to, že se tak cpe a netloustne?". Kofein prý také prospívá vytrvalostním výkonům. Asi by se měl užívat jinak, já se ním v Itálii intoxikuji stále. Nicméně mám z toho jen dobré pocity, žádné bušení srdce jako sám velký Tragéd. Po vydatném obědě už si připadám jako Otesánek a se smutkem sleduji, jak sluníčko putuje z jedné strany na druhou. Po dalším coffee breaku kolem čtvrté hodiny se rozhoduji, že mám dnes již informací dostatek a "nenápadně" se vzdaluji.

Ke vzdálenějším palácům jsem foťák nebral, tak aspoň ukázka...

Rafinovaně jsem si vzal povícero běžeckých triček i ponožek, takže můžu vyběhnout znovu! Venku jsem za tři minuty. Sluníčko nepočká. Napřed k vodotrysku, obhlédnout lanovku a pak už podél jezera, kam mne nohy donesou. Koleno na rovinaté trati vůbec necítím, slunečno, bezvětří, dvanáct stupňů, podél jezera běhají celé skupinky běžců, prostě krásné odpoledne! Po hodině dostávám přes vydatnou celodenní hydrataci žízeň, na benzince doplňuji tekutiny a dávám si i espresso. Možná divná kombinace, ale když mně v Itálii káva tak chutná! Nezbývá, než se otočit zpět. Potkávám další skupinky běžců. Oproti třeba němcům jsou italové ambicioznější, vyloženě joggerů vidím méně. A oproti jiným končinám je vysoký počet běhajících žen. Zpět v hotelu jsem za 1:50. Skvěle zvládnutý dvoufázový trénink. Nevím, zda to je specifika letošního podzimu, ale počasí přímo vybízelo zaběhnout si něco delšího. Možná jednou zkusím nějaký pozdně podzimní italský maraton. Uvidíme. Každopádně večeři jsem stihnul. Ono už bylo potřeba doplnit energii. Poprvé okouším lanýže. Dobré, ale nakonec žádný zázrak. To závěrečná kombinace cantucci-lemoncello-espresso přímo vybízí k zopakování. Škoda, že jsem odlétal už v sobotu ráno...

Více fotek je pak zde.

Týden 20.-26.11.2006

To by mne fakt zajímalo, kdo mi nakukal popisovat trénink v listopadu. Nemáte někdo záminku, pod níž bych tohoto trápení mohl nechat?

Pondělí - volný den. Prostě nic, vůbec nic. V tomto období zařazuji volné dny mnohem ochotněji než v létě:-)
Úterý - plavání 45 minut - 1,3km, opět limitováno časem, jako ráno vždy. Večer válce už 35 minut 14,9 (mám správnou baterku, heč!)
Středa - plavání 45 minut - 1,4km. Ráno v 5:30 budím Kristýnku. Ona má v 6 trénink, já nemusím! Napřed na ni mluvím, nic. Polechtám, nic. Rozsvítím a polechtám - ozve se, že ona spí a nikam nejde. Odeberu peřinu, schovám ji a vysvětluji jí, že když jsem vstal já, vstane taky a za pár minut ať je dole. Vysvětluje mi, že jsem ten nejhorší táta na světě a že si půjde stěžovat na sociálku... V 6 jsme v bazénu, ona v dráze Komety, já v té pro veřejnost. Upřímně - já bych to dítě nebudil. Ale posledně, když paní trenérka chválila ty, co chodí na středeční ranní trénink, tak si Kristýnka vzala slovo a řekla, že jí ranní vstávání vůbec nevadí, trénink ji děsně baví a nejhorší prý je vzbudit tátu, aby ji odvezl :-) No já jen, že jsme fakt dobrý tým...
Večer běh oblíbená "noční" trasa 10,5km za 54:28, tep 144. Nic moc.
Čtvrtek - kombinace posilování 30 min. a rotoped 8,3km za 16 min. Na víc po celodenním pobytu v Praze nezbyl čas.
Pátek - jen večerní běh. Už zase 10,5km. Ale tentokrát to běží jinak. Tak nějak lehce. Bez bolesti kolena a bez úsilí 10,5km za 51:10, tep 144. Za dva dny rozdíl 3 minuty! Přičítám to spíš než tréninku polevujícím zdravotním problémům.
Sobota - plavání 45 minut 1,3 km. Mně se na 25 bazénu víc plavat nechce, navíc tu mají páru... Večer válce 40 minut 17,6km. Začínám chápat, že vlnění na válcích má na svědomí špatné šlapání. A taky co znamená řídit kolo zadkem. Nevěděl jsem, že šlapu tak špatně. Zlepšuje se to, sice pomalu, ale jo. 40 minut - 17,6km
Neděle - rád bych ven na kolo, nakonec za světla dávám přednost chvilce basketbalového tréninku, zkoušíme pár hloupostí. Poté se nohám už moc nechce, noční běžecký okruh 10,5 km mám za 52:10, tep 143.

	Počet	Km	Čas
Běh	3x	31,5	2:37
Plavání	3x	4,0	2:15
Kolo	3x	40,8	1:31
			6:23

Zhodnocení - Koleno se docela zlepšuje, už se nemůžu dočkat, až zkusím něco delšího. Nejspíš už jsem odpočinutý:-) Díval jsem se do rok starých záznamů, v tomto období loni jsem běhával prakticky stejně (cca 4x týdně - kolem 32 km za týden), plavat jsem chodíval jednou týdně, jinak nic. Nějak se mi ty dávky zvedají i když vlastně odpočívám :-)

52:32

Co myslíte, že ta čísla znamenají? Můj nový rekord na desítku? Ani teď s bolavým kolenem tak pomalu neběhám. Tak skóre basketbalového zápasu? Ani to ne. Holky jen měly nějak divný týden a předháněly se ve špatných známkách. Mladší Terezka, která dvojku dostane velmi zřídka a až doteď horší známku než dvojku nedostala, přinesla domů rovnou kouli. Prý za doporučenou četbu. Už neumí číst? Nebo doporučila spolužákům něco nevhodného? Třeba Maupassanta? Nebo ještě něco závažnějšího? Ne. Prý přečetla co přečíst neměla a nepřečetla co přečíst měla. Aha. Měla si přečíst, co má číst. Popleta malá. Inu, dobrá.

Kristýnčiny výsledky bývají pestřejší, ale trojka z angličtiny doprovázená dvojkou z němčiny mne docela nadzvedly. Když si splete Brontosaura s Tyranosaurem, budiž. Ale jazyky se prostě učit budou. A basta. Tak takto ne. Jistě to mají holky z toho, že pořád někde plavou nebo se honí za balonem a neučí se. Asi jim sport zakážu a zavedu domácí samostudium. Brzy.

No, já si teď půjdu zaplavat. Jestli mne voda schladí, třeba to budou mít zatím podmíněně. Tak uvidíme:-)

Týden 13.-19.11.2006

Není asi lepší doba, kdy začít popisovat svůj trénink, než listopadový odpočinek, kdy vcelku není o čem psát :-). Ale nedá se nic dělat, psát jsem začal, tak hurá do pokračování.

Pondělí - 20 minut na rotopedu (9km), doplněných posilováním jen asi 30 minut. Možná by bylo lepší pro triatlon posilování vypustit, ale já se pak nějak necítím dobře. Samozřejmě za 30 minut se toho "nazvedat" moc nedá, je to jen takové silovější protažení. Bývá i delší, ale nějak nebyla chuť.
Úterý - plavání 30 minut - 1km, opět limitováno časem. Tak aspoň ten 1km odplavána technická cvičení, která jsem si zapamatoval. Večer na válcích jsem vydržel 30 minut, postupně se lepším, strach že spadnu ale pořád zůstává :-). Řekněme 10km, pořád nemám baterku do cyklocomputeru.
Středa - večer proběhnutí kolem přehrady do Kníniček a zpět. Není to moc hezká trasa, ale je téměř celá osvětlená, za tmy ji běhám často. Čas nic moc - 54:50 (prům. tep 144), píšu 10,5km, po proměření na mapě je to možná o něco kratší. Při návratu cítím koleno.
Čtvrtek - večer chvilička silověji na rotopedu - 16 minut 8,5km. Ono to možná vypadá, že tak krátký trénink nemá smysl, pořád však lepší než nic. Ono se to pomalinku načítá. A následné protažení přijde velmi vhod.
Pátek - Závod BBP . 8,6km za 40:09 (TF 159). Na začátku podzimu jsem byl zvyklý na mnohem lepší časy. Bohužel koleno je cítit hodně, ruším plán na maraton v Porubě a vynechávám další hlavně delší běhy, takže víkend bude neběžecký. Večer meditace na válcích - 45 minut (třeba 20km - kdy koupím tu baterku??).
Sobota - ráno odvážím Kristýnku na basketbal, než začnou hrát, skočím na 40 minut do bazénu - 1,4km.
Neděle - další plavání, tentokrát na bazéně ve Zlíně. Oproti brněnskému zimáku příjemné. Na plavání se mnou šla i Kristýnka. Po odplavaných cca 1,5km mi malá trenérka nařídila úsek na čas. Prý 200m. Tak tak jsem to ukecal na stovku. S časem přes 2 minuty vyslovila trenérka hlubokou nespokojenost. Tak jsem ji vyzval, ať se předvede, výsledek 1:50 je také 20 sekund nad jejími možnostmi:-), tím stížnosti ustaly. Holt plavat na čas na konci tréninku nám moc nejde :-) Celkem 1,8km za asi 55 minut. Konečně normální plavání. Večer na rotopedu chvilka na dobrou noc - 16 minut 8,5km.

	Počet	Km	Čas
Běh	2x	22,5	1:55
Plavání	3x	4,2	2:05
Kolo	5x	56	2:07
			6:07

Zhodnocení - Běhání limitováno jednoznačně kolenem, musím na chvíli zvolnit. Ani mi to nijak zvlášť nevadí, během podzimu jsem toho naběhal docela dost :-) Víc mne mrzelo, že jsem se nedostal v příjemném počasí na kole ven, díky "povinnostem" fakt nebylo za světla kdy, night rider nejsem a nebudu. Tak je z toho takový odpočinkový týden. Vzhledem k "okolnostem" jsem spokojen, zvolnění je znát, pohyb jsem si užil :-)

Divákem na basketbale

Před koncem loňského školního roku přišla Kristýnka s tím, že by chtěla hrát basketbal. No, plavat asi věčně nebude, mladší Terezka už je ve volejbalové přípravce, tak proč ne. Zavezl jsem ji rovnou na Rosničku – tedy do přípravky Gambrinus Sika Brno. Vyhráli i Evropský pohár, tak to třeba bude dobré, ne? Kristýnka má ve 12 letech skoro 170 cm, vysoké holky tam rádi vidí. A hned jsme si měli doma o čem povídat. Co to jsou kroky, jaké jsou typy obran, kde a v jakém čísle jsem kdysi hrál… Když se doma objevil bílý dres Adidas s "mojí" pětkou, byl jsem z toho docela naměkko. A vší silou se snažil brzdit rodičovská "očekávání".

Trochu jsem se obával konce Kristýnčina plavání, kupodivu se dají tréninky doplnit. Basketbal je třikrát týdně, z plavání se dají taky tři tréninky stihnout. Není to pět tréninků jako loni, ale i tak se dá. Zatím poctivě stíhá obojí. Uvidíme, jak to bude pokračovat.

Tuto sobotu jsem se vypravil se podívat, jak holky hrají. Já jsem kdysi začínal s basketbalem později, tak jsem se snažil si připomenout, jak to bylo na začátku… A stejně jsem se v očekávání hodně mýlil. Pro holky je asi práce s balonem noční můrou. Snad jedna dokázala driblovat tak, aby se nedívala na balon. Spousta technických chyb, kroky rozhodčí občas ani nebavily pískat. Kdo se umí s balonem aspoň trochu pohnout, je hned v základní pětce. Bez ohledu na jakékoli další schopnosti.

Kristýnka je na tom v práci s basketbalovým balonem zatím hodně špatně. Překvapilo mne to. Loni se mne ptala, zda je normální hrát vybíjenou naplno. Že si spolužačky stěžují na její příliš prudké rány. Ujistil jsem ji, že samozřejmě naplno, je to hra, ať se snaží. Hraje se svými vrstevnicemi. Později jsem si s ní házel na zahradě a byl překvapen, jakou rychlost dokáže balonu ta hubená holka dát. A s jakou jistotou ho chytá. Trochu jsem čekal, že ta jistota se přenese do basketbalu. Nicméně v utkání nervozitou nechytla jednoduchou přihrávku, předvedla špatný pohyb v obraně a po další ztrátě balonu byla po chvilce vcelku po zásluze střídána. Hra Gambrinusu se opírala o dvě lepší individuality, které se pouštěly znovu a znovu do sólové hry. To není moc pohledné ani účinné. Hráčky odněkud z "venkova" (Velké Meziříčí?) je vcelku po zásluze dvakrát porazily především díky kolektivnějšímu pojetí.

Trochu mne to vedlo ke zvláštnímu zamyšlení. Chodíme do práce a děti dáváme do kroužků, kde se jim věnují cizí lidé. Udělají si na děti čas i ve dvě odpoledne. Neměl bych také raději dělat něco s dětmi než pobíhat po maratonech? Zvláštní úvaha. Holky vede jistě daleko zkušenější basketbalista než já. A udělat si čas třikrát v týdnu odpoledne by v mé práci opravdu nešlo. Jen jsem chtěl napsat, že si vážím těch, kteří si čas najdou. Ať už na trénování dětí nebo na rady na fóru nebo cokoli jiného. A budu doufat, že až přijde čas, kdy bych se měl zapojit já, poznám to. Teď docela poznávám, že bych se měl pokusit pomoci malé holce, kterou baví chodit do basketbalu. Třeba se mi to trochu povede :-). Uvidíme.

Začal BBP - Během 17.listopadu

Na Brněnský běžecký pohár se každý rok těším. Závody mají dobrou účast i výborné organizační zabezpečení. Nicméně první závod na Palackého vrchu nepatří k mým nejoblíbenějším. Pro 200 závodníků jsou pěšinky poněkud úzké, místy nepříjemně blátivé a ještě ten nepříjemný kopec, uf. Ne že bych se kopcům vyhýbal, ale přece jen 50 metrů převýšení na možná 300 metrech je až příliš. Z mnoha důvodů jsem proto zvažoval, že letos ani nepoběžím. Tím nejhlavnějším argumentem bylo bolavé koleno.

Ve čtvrtek jsem ho vzal k panu doktorovi. Docela s obavami. Udělá rentgen, koukne, uvidí zničené koleno a napíše mi hůlku. Nebo dvě. Tak nějak jsem to viděl. Prožil jsem čtyři dlouhé hodiny v různých čekárnách, aby mi nakonec doktor s nohou trochu zakroutil, pak tajemně řekl, že mne to jistě nejvíc bolí při chůzi ze schodů (jak to ví?) a prohlásil, že mám chondropatii. Uf. A mám to. Diagnóza je tu, jistě je to neléčitelné. Něco jako artroza křížená s AIDS. Kupodivu pan doktor to tak neviděl. Na rentgenu bez vážného nálezu. A jde prý jen o počínající stadium opotřebení chrupavky. GS Condro s Voltarenem to spraví. Hlavně nohu nestahovat. No to nedělám. A co zátěž? Tak tu prý rozhodně neomezovat! Neudělalo to naše zdravotnictví úžasný pokrok? To na závod musím...

Na prvním závodě bývá vždycky nával na prezentaci. Přijel jsem raději dřív, přesto jsem si frontu vystál. I tak mi zbylo dost času sledovat závod na 5km. Je zajímavé pozorovat, jak se s pořadím mění běžecký styl. Až na drobné vyjímky pochopitelně od hezkého k horšímu. Tak to asi na mne není při běhu moc zajímavý pohled, když končím v druhé polovině startovního pole. Ale hurá na start. Je krásně teplo, možná 12 stupňů, volím krátké kalhoty. S menším zpožděním vybíháme. Cítím, že to není úplně ono, ale to je fuk. Všichni, se kterými jsem si v poslední době "zvykl" běhat, mi utíkají. V klesání koleno fakt bolí, hodně zvolňuji. Předbíhá mne i Standa Junga, tak to budu dnes z tragédů poslední. Někdo musí být holt poslední. Poslední celkově ale nebudu, dobře se mi při volnějším tempu dýchá, do kopečka předbíhám "přepalovače". Druhé kolo probíhám ještě pohodověji a kupodivu - stejně rychle (nebo pomalu?) jako to první. Při náběhu na stadion se zezadu přiřítí Radek a čestné místo posledního tragéda mi definitivně nechává.

Výsledek - 40:09 je kupodivu o pár vteřin lepší než loňský čas. Přestože časy nejsou přímo srovnatelné - loni byl náběh na stadion malinko komplikován krosovou vložkou, asi jde fakt o zlepšení. Tep 159. No kdyby koleno nebolelo, kde já mohl být? Nejspíš na závodě. A to jsem byl. Takže je vše v pořádku. Umístění 143 z 208. Bývalo to už lepší. Umístění v kategorii? Nějak to nemůžu přečíst... Uf. Už nejsem mladík. Je ze mne definitivně veterán. MV-1. To zní hrozně. Snad to ani nenapíšu - 26 ze 40 veteránů mé kategorie. A to se chvílemi cítím na dvacet. Ach jo.

Trochu jsem se připravoval ještě na Porubský maraton. Přestože pan doktor říkal zátěž neomezovat, asi by mi neprospěl, takže si ho z plánu škrtám. Ony budou ještě další závody. Zatím doufám bez hůlek. Aspoň než napadne sníh:-)

Týden 6.-12.11.2006

V poslední době kde kdo popisuje na webu svůj trénink. Z triatlonistů z horních pater pořadí letos např. Michal Adamec. Něco málo se můžeme dozvědět i od Filipa Ospalého . Na behej.com popisuje zejména běžeckou část své přípravy Michal Jalovecký. Na prvního ironmana se připravuje všestranný Forest. Tak aby vznikl nějaký kontrast, občas taky napíšu, jak jsem se hýbal. Pravda, u těch lepších sportovců můžou moje popisy vzbudit úsměv - na to můžu pouze podotknout, že sportuji, když mne to baví a jak mne to baví. Vím, že nikdy nebudu soupeřit s nejlepšími, ale jen sám se sebou. A i můj mírný trénink stačí na dokončení maratonů běžeckých, cyklistických a konečně i na dlouhý triatlon. Může se najít i skupinka čtenářů, kterým třeba bude můj pokus o trénink připadat až moc náročný. Tak těm můžu vzkázat - pusťte se do toho taky, máte šanci brzy být lepší než já. Stačí vydržet. Nějaký ten měsíc, nebo možná bude potřeba víc měsíců ... :-)

Pondělí - po předchozím plaveckém víkendu jsem prostě potřeboval den volna, navíc na hotel jsem se vrátil docela pozdě.
Úterý - večerní popoběhnutí Mnichovem - 2:05, vzdálenost odhadnuta na 22 km.
Středa - ne že by se mi nechtělo nic dělat, ale z Mnichova jsem odjel až odpoledne a po cestě jsem autem jsem si užíval večerní odpočinek
Čtvrtek - večer snaha o projetí na rotopedu - 32 minut, 17km, dva 5 minutové úseky s vyšší zátěží
Pátek - zkusil jsem si plavecké motivy dle Foresta, bohužel jsem byl omezen časem a musel po 45 minutách pryč - 1,4 km. Večer jsem poprvé vyzkoušel válce 20 minut a třeba jim přisuďme 7km (nefunkční cyklocomputer).
Sobota - ranní výklus byl svižnější než jsem čekal. 29:31, v zimě to běhám o dvě minuty pomaleji. A já už zimu mám :-). Odjakživa této trati přisuzuji 6,5km, což asi nemá, ale tradice je tradice. Negativem je, že docela cítím pravé koleno. Co s ním je??
Večerní plavání bylo spíše relaxační s pár "oblíbenými" úseky jen nohama, pobyt v páře jsem ale rozhodně neodbyl, vzdálenost ano - 1,2km. Na plavání jsem chtěl vylákat mladší Terezku, nepodařilo se. Asi má plavání přes týden dost :-). Kristýnku jsem nelákal, přes víkend byla na krajském přeboru. Mimochodem čas na 200 K zlepšila od minulého týdne o 10 vteřin na 3:32, aktuálně je o minutu rychlejší než já, mám co dotahovat. Plavecké víkendy ji asi motivují, zřejmě chce na jaře do prvního družstva. Asi bude chodit pěšky :-)
Neděle - původně jsem chtěl oběhnout přehradu, díra v mracích rozhodla o variantě na Palačák, stejně jsem zmokl. Moc mi to neběželo, 18km to asi má, čas 1:53 nic moc. Už jsem to běžel o dost rychleji. Večer před strečinkem druhý test válců - 20 minut a třeba 7km. Koleno je lepší než v sobotu, ale do ideálního stavu to má daleko.

	Počet	Km	Čas
Běh	3x	46,5	4:28
Plavání	2x	2,6	1:25
Kolo	3x	31	1:12
			7:05

Zhodnocení - měl to být týden plavecko/cyklistický, nakonec vypadá jako běžecký. Holt v hotelu nebyl použitelný bazén a všechno se pak mění dost narychlo. Proto ani moc neplánuji dopředu. Vždycky to nějak dopadne:-)

Jsem valcířem. Nebo válcařem?

Kolo odkládám k zimnímu spánku většinou během října. V podstatě asi zvyk z mládí, kdy nebylo termooblečení a jiné vynálezy. Vyjížďka za chladu tehdy vedla velmi snadno k nachlazení. Já bych se chtěl příští rok přece jen trochu zlepšit, nezbude, než i kolo trénovat. Pořídil jsem tedy letitému rotopedu konkurenta. Válce. Názory na využití válců jsou různé. Někteří je vidí jen jako prostředek mírného zlepšení techniky, v tréninku jim přisuzují místo pouze na zahřátí. Další skupina cyklistů vidí jejich použití širší. Uvidíme. Válce jsou doma, hurá na ně. Nejdřív je potřeba je složit. Nejsem žádný kutil, ale toto je jen šest šroubků... Skládal jsem je hodinu. Nějak jsem nevěřil popisovanému nastavení "rozteče". Tak jsem je postupně skládal v různých vzdálenostech, umístil na ně kolo, zjistil, že tudy cesta nevede a za hodinu jsem byl hotov. Správnou roztečí se nakonec ukázala ta popisovaná v návodu. Ale kdo by dnes věřil nějakému reklamnímu letáku, že?

Zátiší zimní cyklistiky...

Sedím a jedu. Tedy prvních pět minut se křečovitě držím futer, mezi která jsem válce prozíravě umístil. Moudré rozhodnutí. Kolo putuje vlevo, vpravo, pořád přemýšlím, jak spadnu, když místa moc není... Druhá pětiminutovka už je lepší. Pouštím křečovité sevření, pouze se opírám jedním ramenem. Jde mi to líp a líp a posledních pět minut jedu už jako velký kluk bez jakékoli opory. Tak pro dnešek stačí. Baterie v cyklocomputeru vybitá, snad se mi podaří časem koupit správnou. I krátké projetí ukázalo, že válce jsou jiné než rotoped. Na tom jsem vždy spocený, jízda je silová. A není tam pocit mého kola. Válce jsou pohodové, možná je budu používat i třeba jen jako zahřátí před strečinkem. Taky sedím na svém úžasném kole. Aspoň se mi nebude přes zimu stýskat. Tak uvidíme, kolik toho najezdím :-)

Mnichov běžcům přívětivý

Článek je také uveřejněn na běhej.com

Služební cesty, zejména ty zahraniční, pro mne dříve bývaly dny bez běhání. Ale proč vlastně? V zahraničí pobíhá kde kdo i na místech, kde by si to našinec nedovolil. Tak v klidu přidávám do kufru boty na běhání, plavky a když to jde, naložím do auta i rozložené kolo. Na rozdíl od naší domoviny se na mne nikdo nedívá divně, když odcházím z hotelu jen trenýrkách a tílku, nikdo nemá žádné poznámky. Ale teď si vzpomínám si, že jednou přeci jen ano. Když jsem loni v Atlantě vycházel na odpolední běh, skupinka kuřáků fascinovaná pohledem na ovládání hotelové klimatizace měla divné řeči. Že je dnes asi zdravější kouřit než běhat. Divné řeči. V klidu jsem oběhl impozantní olympijské haly, proběhl bez zájmu domorodců čtvrtí rodinných domků, kde byl tak každý desátý vyhořelý a vrátil se po delší hodince zdráv a vesel zpět. Že bych taky prozkoumal tu zajímavou klimatizaci? No, on to byl jen ukazatel venkovní teploty. 41 stupňů Celsia, měřeno poctivě ve stínu. Můžu potvrdit, že zima mi ten den opravdu nebyla…

Teď je ale přece jen listopad a v Mnichově jsem očekával v noci skoro mráz. Přesto je v sedm večer přes deset stupňů. Odepínám si z bundy rukávy a doufám, že teplota dnes nebude rychle klesat. Chci si prohlédnou i úplný střed města, kam dojíždím metrem. Pomalým tempem probíhám centrum křížem krážem mezi davy korzujících návštevníků města i mnichovanů spěchajících domů. Běžec tu nikoho nepřekvapuje. Možná si chodci myslí, že jsem právě vyběhl z některého z mnoha místních hotelů. Prohlížím si radnici a další hezky nasvícené památky. Když ale centrem běháte, je vám brzy malé. Vytahuji mapku a chci proběhnout po okraji anglického parku podél řeky. Je to zvláštní, kolik mají v zahraničí parků v centrech měst. Naštěstí tu neplatí jen pravidla ekonomické síly.

Noční fotky mi nejdou, ale byl jsem tam...

Do parku musím přes širokou silnici. Tedy, přes… Objevuji cyklistickou stezku, která mizí pod silnici a krásně osvětlená pokračuje i celým parkem. Pořád čekám, kde světla skončí, běžím tu už hezkých pár kilometrů. Konce se nedočkám. Jsem už skoro na kraji své mapy a musím se dostat na druhou stranu řeky. S lítostí opouštím stezku a mezi stromy vybíhám na silnici vedoucí na most. Čtyřproudovka bez chodníku, tudy to nejde. No, nic. Vracím se na stezku s plánem pokračovat na další most. Podle mapy je menší, třeba to tam půjde lépe.

Ukazuje se, že jsem stezku hodně podcenil. Po osvětleném podběhnutí silnice, na kterou jsem se snažil dostat, vede i ze stezky odbočka na speciální most jen pro cyklisty. A běžce. Těch potkávám výrazně víc než doma v Brně. K mé radosti jsou často pomalejší a užívám si předbíhání. Přede mnou další dvojice, na chvíli zrychlím a když je míjím, tvářím se, že při běhu studuji mapu. Odměnou za mé trochu divadelní představení je mírně závistivé "Scheisse" od hmotnějšího z dvojice běžců; to už mizím v dáli a po více než hodině běhu jsem hodně blízko hotelu.

Dnes je mi to však málo. Vybírám si jednu z cest na periférii a prohlížím si architekturu mnichovského předměstí. Opouštím stezky a beru to cik cak uličkami. Vůně hnoje znamená, že už jsem vyběhl z Mnichova? Ne, jen obrovské středisko pro jezdce na koních. Zaparkovat v obrovských stájích koně asi vyžaduje docela orientační talent. Ubývá vícepodlažních budov, jsem na úplném okraji města. Nemám šanci najít svou polohu na mapě, dávno jsem z ní utekl. Ale s celodenní jízdenkou na hromadnou dopravu v kapse nejsem vůbec ztracen. Po více než dvou hodinách běhu zastavuji stopky, vzdálenost ani rychlost neznám, ale to dnes nebylo důležité.

Nastupuji do autobusu. Ani se moc nedívám, kam míří. Logika říká, že by měl jet k nejbližší konečné metra. A tam já bydlím. Před desátou večer jsem na hotelu, sauna má otevřeno do jedenácti. Dnes bude i kvalitní regenerace, holt výhoda dražšího hotelu. Jeho nevýhodou je ale poněkud vyšší cena piva. Místní kvasnicové pivo jsem zkusil včera, tak řeším celou situaci jako sportovec. Není mi líto pár kroků navíc do hotelové garáže, kde si z kufru svého auta beru láhev právě pro takovou příležitost. O pár minut později, patřičně roztopený ze sauny a obalený jen ručníkem, pozoruji noční Mnichov z balkonu na 22. patře mezinárodního hotelu. Přemýšlím, jaký maraton si zase kdy zaběhnu. Ten mnichovský je 14.10.2007. Že by?

Další plavecký víkend - zlepšení v nedohlednu...

Na další plavecký kemp jsem se těšil dlouho dopředu. Nejen na plavání, ale na celý víkend prožitý ve společnosti malé slečny. Vlastně velké. Jak je to možné, že to dítě, které jsem snad ještě včera choval měří dnes skoro 170cm? No, třeba jí ta výška bude k něčemu dobrá. Ostatně i na plavání je výhodou. V pátek 3.11. jsme opět v Chrudimi. Asi protože to máme nejdál, jsme prakticky jediní včas. Ale po pár minutách doráží i ostatní. Kurz je opět plný. Docela se těším na úvodní rozřazování. Loňský podzimní čas na 200K - 4:54 jsem na jaře dostal na 4:16. Dnes to chci zkusit pod 4 minuty. Prvních 50 metrů plavu přesně podle plánu, pak ale zjišťuji, že jen chtít nestačí. Asi je potřeba i občas chodit plavat. Já od Slovakmana venku plavat nebyl a ani do bazénu se mi nechtělo, zdůvodňoval jsem si to snahou nenarušit si přípravu na Amsterdam. No to se pak nemůžu divit, že se ve vodě příšerně plácám a nemůžu popadnout dech, že? 4:33 je fakt ostuda. Začnu víc plavat. Kristýnka od posledně o pár vteřin opět zlepšuje, její čas 3:42 znamená problém. Měla by být ve druhém družstvu, já ve třetím. Z penzionu je to na bazén ale kus cesty, nezbývá, než Kristýnku přeřadit také o družstvo níž, abychom mohli jezdit společně. A řeknu vám, hned jsem to od slečny schytal. Jak prý ona k tomu přijde.. Hned mi stanovila do dalšího kempu cíl 3:30 a že prý bude důsledně dohlížet na moji přípravu. J. S větami o tom, že sportuji jen tak pro radost jsem vůbec neuspěl. Uf. Nemám to vůbec lehké. Vůbec si Kristýnka užívá pocit, kolik porazí tolik dospělých, až ji musím trochu krotit ve vyjadřování. A pečlivě studuje časy, kolik jí chybí na ty nejlepší. No, v tomto směru ať se klidně snaží…

Na koupání v kašně počasí fakt nebylo, bazén je lepší...

Zpestřením soboty je pak natáčení kamerou nad i pod vodou. A musím se pochlubit, já odstranil svou poslední největší chybu! Což vedlo k tomu, že se objevily tři další. Ach jo. No co se dá dělat. Kristýnka je na tom mnohem lépe, některé chybky odstranila, záběr je mnohem lepší. Chyba při nádechu ale pořád zůstává, i když je to trochu lepší. Osobně mám pocit, že to filmování hodně pomáhá. Nikdy bych nevěřil, že plavu až tak legračně :-)

Neděle už je plná jen samých pozitiv. Cítím se méně unavený než na předchozích kempech. Ve vodě mi není taková zima jako dřív, nekoukám na hodiny, kdy to trápení skončí, naopak bych si ještě chvilku zaplaval :-). Když se to doplní výbornou kuchyní v místní pizzerii, je z toho skvělý víkend po všech stránkách.

Odpoledne trochu spěcháme do Brna, jedu ještě večer do Německa, kam dorážím kolem půlnoci. Před usnutím ještě zjišťuji, že v hotelu je bazén. Tak uvidíme, jak dlouho mi vydrží předsevzetí víc plavat :-)

Jak jsem začal plavat kraulem...

Mám trochu vynucenou sportovní pauzu, snad nebude dlouhá, ale zatím bych mohl třeba něco napsat. Mám dost času, tak to bude asi delší :-) Tak třeba o plavání.

Nikdy jsem neplaval nijak extra, moje plavecká historie vypadala asi takto:
- Plavat jsem se naučil asi v šesti letech, prsa.
- Plavecký výcvik na škole tuším ve čtvrté třídě, na mokrém vysvědčení kapřík (25m), jen prsa, kraulem to nešlo.
- Na střední škole plavu trochu víc, nicméně jen prsa, dokážu přeplavat Brněnskou přehradu (600m?)
- Na vysoké mám období, kdy chodím víc plavat, zkouším zlomit kraula. Dokonce si kupuji nějaké knížky a zkouším to podle nich. Výsledkem je prudká bolest v rameni (natržené svalové vlákno?) a přesvědčení, že kraula lze zvládnout jen v dětském věku. Plavu dál prsa, 1-2 km vzdálenosti bez problémů.
- Nastupuji do pracovního procesu a chodím plavat jen zřídka.

Obě děti – holky – začínají plavat už v kojeneckém věku:-) a pak v kurzech jednou týdně od čtyř let. Ať to umí co nejdřív. Kdybychom šli třeba na koupaliště. Nejdřív samozřejmě ta starší – Kristýnka. Ve vodě ji to baví. I když – bohužel – plavecký talent ji chybí. Sem tam sice uspěje i na "závodech", ale to asi hlavně díky fyzickým předpokladům – přece jen je vysoká a vysportovaná z kola a jiných aktivit oproti některým oplácanějším holčičkám. Proto pro mne bylo vcelku překvapení, když za mnou Kristýnka předloni – v roce 2004 – ve svých deseti letech přišla, že by chtěla plavat víc. Na velkém bazénu. Každý den. Co s tím? Jako asi každý rodič jsem měl pocit, že je Kristýnka lenošné dítě. Jakoby bez názoru. A ona tu teď stojí a chce chodit každý den plavat! Jak si to představuje? Vždyť to je strašná dřina. Ode zdi ke zdi. Každý den někam jezdit. No přece ji nebudu vozit! Musím pracovat! Co škola? Nebude se flákat? No, znám přece své dítě. Za dva týdny to vzdá. Nebo za tři. Ani nebudu kupovat chloru odolné plavky. Párkrát ji tam dovezu, ať vidí, že ji v tom nenechám a uvidíme.

Zajímá vás, jak to souvisí s mým plaváním? Vydržte. Vždyť jsem říkal, že to bude delší…

Kristýnka se naučila jezdit městskou dopravou. Já se naučil ji vždy po tréninku vyzvedávat. Nevynechává jediný trénink. Není nemocná. Plavání ji začalo bavit. Má tričko Komety Brno. Velký a slavný oddíl. Ona tam patří. Má tam kamarádky. Má chloru odolné drahé plavky. Jezdí pravidelně na závody. Z komeťaček sice končí vzadu, ale na holky z menších oddílů stačí. To je radosti! Přece jen to plavání k něčemu je. Učí se pravidelnosti, vidí jakési výsledky tréninků. Nejlépe jí jdou prsa – získává tam nejvíc bodů. Kraul nic moc. Při nádechu zvedá hlavu nad vodu, slabší práce nohou… Chodívám ty holky pozorovat, tak už občas něco poznám.

V roce 2004 jsem běžel první půlmaraton a začal víc běhat. Sport dostává najednou i pro mne nový rozměr. Na rok 2005 si dávám cíl zkusit triatlon. Triatlon jsem chtěl vyzkoušet už na vysoké, ale když jsem se šel na jeden závod podívat, byl jsem téměř očitým svědkem smrtelné nehody na kole. Natolik mne to ovlivnilo, že jsem to tehdy nevyzkoušel. Když to budu zkoušet po tolika letech naplnit, měl bych plavat kraulem, že? Knížky kdysi nezabraly, zkusím kurz, třeba pomůže živý trenér. V listopadu 2004 jsem na kurzu totálního plavání. A světe div se, uplavu 50 metrů kraulem. Bez bolesti ramene, prostě jsem jen doposud špatně přenášel ruce. Jde to. Ale na velké plavání to není. Chodím zase trochu plavat, většinou střídám 50K-150P. Souvislé úseky kraulem mi nejdou. V červenci 2005 se mým prvním triatlonem stává Bečvoman. 800-30-5,7. Plavu 18:18. Pochopitelně prsa. Předsevzetí plavat aspoň kousek kraulem bere za své hned po startu. Na kole taky hrůza, dlouho jsem nejezdil. Na běhu nemůžu pohnout nohama. Po závodě ležím totálně zničený na trávě neschopen odjet domů. Jo, ten triatlon mne prostě baví. Za dva týdny jsem na dalším závodě jihomoravské triatlonové ligy. A pak další. Prsa, prsa, prsa. Na závodech to kraulem nejde.

Proč jsem do toho pletl tu Kristýnku? No vy jste netrpěliví…

Blíží se termín 1.10.2005. Kristýnka má jít na další závod. Dlouhé tratě. Má plavat 800 metrů. Má hubená 11 letá dcera má uplavat 800 metrů na čas kraulem! No já bych to nepřežil. Ona z toho má taky dost obavy. Uklidňuji ji, že za trénink naplave mnohem víc, jen ne vcelku. Sám však klidný nejsem. To musím vidět. Holky mají jen jednu rozplavbu, jsou po dvou ve dráze. Start a voda v bazéně víří všemi směry. Hučí a šplíchá to na všechny strany. Holky plavou poměrně vyrovnaně. Kristýnka brzy zaostává, ale bojuje. Bohužel s přibývajícími metry zvýrazňuje chyby – hodně zvedá hlavu při nádechu, špatná práce nohou, po obrátce málo splývá. Plave pomaleji a pomaleji. Téměř hromadně se ozývají píšťalky do posledních 100 metrů. 15 holek končí relativně vyrovnaně. Za 12-15 minut. Po doplavání poslední z nich Kristýnce chybí ještě 200 metrů a je vidět, že je na konci se silami. Skoro nekope. Trenérka jde podél bazénu a volá na ni. Ostatní holky už vylezly z vody, která se zklidnila a je jako zrcadlo. Diváci i rozhodčí už chtějí další závod. Stojím vysoko na tribuně a jsem úplně bezbranný. Chci skočit do vody a vzít svoji malou holku do náručí. Schovat ji před ostatními. Ochránit před neúspěchem. Ztichlým plaveckým stadionem se ozve zvuk píšťalky. Posledních 100 metrů. Čas se neskutečně vleče. Kristýnka zpomaluje a zpomaluje… Ale doplavává do cíle. No, tak to je konec jejího plavání. Škoda. Cíl – 20:16. Jenže… mé dítě už mne zase překvapuje. Nic nedbá netrpělivých dalších závodníků. Otáčí se k tribuně a já vidím na vzdálenost snad stovky metrů uvolněný úsměv, jaký mívá člověk, který něco důležitého dokáže. I poslední může být vítězem.

Na víkendový kurz plavání s etriatlonem jsem nás prostě přihlásit musel hned poté. Veden pochopitelnou touhou Kristýnce pomoci. Nedá si moc říci, třeba jí pomůže vidět sebe sama natočenou na kameru nad i pod vodou. Mně už v mém věku nikdo pomoci nemůže, ale to je fuk. Podle webu tam berou i úplné začátečníky. No tak budu věčný začátečník. Koncem října jedeme v pátek do Chrudimi. Je tu jen jeden drobný oříšek. Na začátku kurzu je rozřazení podle výkonnosti. Bylo by dobré být ve stejné skupině, kvůli ježdění na bazén a tak. A mé dítě přece jen není úplný začátečník. Já ano. Bude se plavat i 200 kraul. Psychicky se na to připravuji celou cestu. Na místě samotném jsem pak připraven simulovat, že jsem plavec. Úvodní disciplína rozřazování - 50 kraul mi jde dobře. Sílu přece jen mám a s dechem tak rychle neskončím. Kristýnka je lepší jen o 5 vteřin, možná proto, že vypadá trochu nachlazeně. To je divné, za celou dobu plavání nachlazená nebyla. Na řadě je vzdálenost 200 metrů. Všechno je jednou v životě poprvé, že? Do stovky to jde, pak mám pocit, že končím, "nenápadně" aspoň trošku odpočívám při obrátkách. Mám 4:53. Poprvé v životě souvislých 200m kraulem! Kristýnka je lepší o půl minuty, vzdálena svému maximu. Poslední disciplína mi přijde legrační. 50 metrů jen kraulovýma nohama. Málem nejsem schopen doplavat – 1:36. A mé dítě, které má s prací nohou trochu problémy, je druhé nejlepší z dvacetičlenné skupiny dospělých. Nakonec naštěstí tento čas nemá takovou váhu a jsme oba ve třetí skupině! Já díky tomu, že pět lidí v kurzu vůbec kraulem 200m nedoplavalo a předvedlo na části nebo celé trati prsa. Kristýnce jen díky horšímu času na 200m utekla druhá skupina. Skvělé. Jsem docela dobrý simulant,ne? Kristýnka taky. Simuluje silné nachlazení, večer běháme po lékárnách. Ráno plave jen kousek a musí z vody ven. Nechá mne v tom samotného! A to jsme tu kvůli ní! No, je to zaplaceno, tak budu pokračovat v simulaci plavání aspoň já. Plavu jak mi říkají. Jen ruce. Jen nohy. Pak na šišato. S deskou. Bez. Rychle. Pomalu. Víkend ubývá, sil ubývá. Doplňujeme síly v místní pizzerii. A já zjišťuji, že je dobré občas sourozence rozdělit. Dvě holky umí zlobit úplně stejně jako dva kluci. Po rozdělení dvou zlobivých holek získáte dva nejhodnější andílky. Nad sklenicí horké čokolády mi jeden andílek povídá i tajemství, které holky většinou tátům neříkají. Příjemný víkend. A věřte-nevěřte, já se během něj toho kraula nějak naučil. Ve středu po víkendu jsem ze samé radosti uplaval poprvé v životě kraulem vcelku kilometr. A je to už jen lepší a lepší… No, jestli tomu nevěříte, nedivím se. Taky bych před rokem nevěřil, že jeden víkend udělá z plavce "s bídou dva bazény" plavce "zdolá kilometr a třeba by to šlo prodloužit".

Máte rádi happy endy? Ne, vítězství na olympiádě tu nebude. Ale další oddílový přebor na dlouhé tratě byl v únoru. Kristýnka se zlepšila o skoro čtyři minuty. Do sportovní třídy - kam Kristýnka jako jedna z mála komeťaček nechodí - začaly chodit nové holky. Kristýnka jim s klidem nechává poslední místa. Schválně, kdo z vás umí v bazéně 800 K za 17 minut? Není to žádný zázrak, ale asi málokdo ze čtenářů. Přitom to umí i málo talentovaná jedenáctiletá holka. Na letošní podzimní přebor jsme byli mimo Brno, určitě by byl čas lepší. Já už plavu všechny triatlony kraulem. Srovnatelného Bečvomana letos za 15:50 (nic moc, ale i to 2,5 minutové zlepšení znamená, že jsem chytl slušné cyklisty). Troufl jsem si na ironmana – vyšlo to. S Kristýnkou jsme v létě přeplavali kdejakou vodní plochu – Štěrkoviště, Brněnskou i Křetínskou přehradu. Pravda, Kristýnka občas uprostřed přehrady začne třeba plavat motýlka a dává mi najevo, jak jsem pomalý. To pak naše plavání prodloužím významně nad kilometr a dávám jí najevo, že plavu sice pomalu, ale přece jen dýl:-) Prostě jsme skvělý tým. Myslím. Víkend s etriatlonem jsme absolvovali na jaře znovu. A půjdeme rádi znovu a znovu. Jsou to příjemné víkendy. Pravda, v dospělosti se člověk nikdy nenaučí kraula tak, jako když začne v dětství. Ale jde to. Když se chce. Nebo vás něco nebo někdo donutí :-) Mimochodem, příští rok mi bude 40. Měl bych si stanovit nějaký cíl :-)

Otrokovický 1/2M aneb pořád nejsem Vabroušek

Po Amsterdamu jsem byl unavený více a déle než obvykle. Zejména pravé koleno o sobě dalo nebývale vědět. Ale sezona ještě neskončila, chtěl jsem si vylepšit své půlmaratonské maximum v Otrokovicích. Domluvil jsem se s kolenem, že to nebudu s maratony přehánět a že víc než IM distance absolvovat nebudeme. Kolenu to zjevně stačilo, jeho stav se zlepšovat den ode dne, něco málo jsem naběhal, i ranní tep se dal do pořádku, prostě jsem byl na Otrokovice relativně připraven.

V sobotu ráno mne nevzbudil budík, ale silný déšť. Tak to na rekord moc nevypadá. V souladu s předpovědí počasí jsem nabalil dlouhá trička, vestu, bundu a vyrazil. Už příjezd do Otrokovic má zvláštní atmosféru. Stačí se přiblížit Kvasicím - tu jsem běžel první maraton. A tady už byla otáčka na Moraviamanu. Tudy jsem všude běžel - a najednou znovu cítím červnové vedro, za zatáčkou očekávám občerstvovačku. Finišerskou medaili z Moraviamana vozím pořád s sebou v autě. Zcela přirozeně ji vytahuji a beru do ruky... Otrokovice mi dřív připadaly jako nezajímavé město. Ale přiznávám, mají spoustu kouzel. Jen je objevit.

Přijíždím schválně hodně brzy, chci se podívat na závody inline bruslí. První jezdí hodně rychle, od nápadu taky se postavit na start mne odrazuje, že mé brusle Bauer by tu působily podivně. Ale možná si také nějaký závod někdy zkusím. Otrokovice jsou obzvlášť vhodné - je to prakticky úplná rovina.

V místním hloučku vidím dvě bundy z Moraviamana ( a já ji s sebou nemám!). Povídají si o Havaji. Jak Petr Vabroušek spadl a dokončoval na morál. Viděl jsem jeho fotky, fakt odřený byl, na první pohled mi to ale nepřišlo zase až tak děsné. Rozhlížím se, jestli Petra uvidím - ne, vypadá to, že dnes nepoběží.

Je ještě dost času probrat novinky s ostatními tragédy. Na prezentaci dostáváme spoustu věcí v tašce - tričko, pár časopisů, vzorek ionťáku... Závod je měřený čipy, je tu velká tabule s časem i průběžným pořadím. To vše za pouhou stovku startovného. Asi tu z toho chtějí udělat velký závod. Ostatně komentátor o ambicích pořádat MČR otevřeně mluví. Teď je to aspoň Místrovství Moravy a Slezska.

Problémem je pro mne počasí - počítal jsem s cca 12 stupni, ani nemám krátké triko! Naštěstí v autě jedno mírně použité nakonec nacházím. Počasí je nakonec skoro jako v létě. Sluníčko pilně hřeje.

Na startu nakonec není nijak plno. Dnes budu jistě do stovky, ba i do padesátky se vlezu :-) Běží se sedm kol, plán je jasný - prvních pět kol pod 14 minut a i když poslední dvě budou trochu horší, bude to na rekord stačit. Po startu se ukazuje, že jsou tu hlavně chrti, záhy tvoříme s Radkem a Jarkem tragédí trojici. Ale běžíme podle plánu. První kolo zlehka, ve druhém se mi běží snad ještě líp a v tom - prásk. Prakticky na jediném složitějším místě jinak rovinaté a přehledné tratě kloužu na mokré trávě a docela hloupě padám na asfalt. Odnáší to pravé koleno (jo, zrovna to bolavé), pravá kyčel, dlaň pravé ruky a dokonce levé rameno. Uf. Uznávám, že jsem se toho v judu moc nenaučil, ale myslel jsem, že padat trochu umím. Zkouším se zvednout - jde to. Dokonce běžím. Na občerstvovačce si poleju krvácející rány vodou z kelímku a cítím se dobře. Dobíhám svůj doprovod a znovu určuji tempo, jako by se nic nestalo. Třetí kolo v pohodě, ale pak najednou cítím, že koleno natéká, každý krok bolí. Asi přestal fungovat při pádu vyplavený adrenalin. Na rekord rezignuji, zkouším odběhnout čtvrté kolo, přidává se bolest i v kyčli. Jsem asi nejblíž tomu, abych poprvé v životě vzdal závod. Nakonec mne přesvědčuje fakt, že do cíle už to jsou pouhá tři kola. Podle tepu jsem už jen na výletě, lepší už to dnes nebude. Předbíhají mne závodníci o jedno, pak někteří i o dvě kola. Řítím se do cíle. Dan a Forest si už odpočinuli, vytáhli své foťáky s obrovskými objektivy a fotí si ten vzácný úkaz - jednoho z posledních závodníků. Mne. Snažím se nešklebit, moc to nejde. Jsem asi slavný, myslím, že nikoho jiného tak pečlivě nefotili. V cíli jsem za 1:43:19 - poslední v kategorii A. K rekordu hezkých pár minut, nicméně je to můj druhý nejlepší půlmaratonský čas. I s bolestmi. Asi jsem fakt v lepší formě než na jaře. Nicméně mé odřeniny jsou vcelku ničím oproti těm, které si vyrobil na Havaji Petr Vabroušek. Upřímně řečeno tím jeho výkon získal v mých očích úplně jiný rozměr. Kdyby mne i s těmi drobnými odřeninami čekal maraton a ne jen 12km, zabalil bych to. Mám do takového závodníka prostě daleko nejen ve výkonnosti, ale i v některých dalších vlastnostech. Inu, tragéd. A ještě k něčemu byl ten dnešní závod dobrý - nepodařilo se mi zlepšit si osobák (jistě je to tím, že jsem neměl kouzelné tričko). Jako by tím ze mne spadla jakási tíha. Asi se budu na dalších bězích víc bavit :-)

Bolí nebo ne? Skoro to není vidět... (autor dao)

Nicméně to bavení budu muset trochu odložit. Po doběhu noha ztuhla ještě víc, docela pěkně kulhám, do schodů mi to už vůbec nejde. Ještě že teď už skoro žádné závody nejsou :-)

Časy kol
13:49(tep 158)-13:47(160)-14:00(159)-14:37/(155)-15:20(153)-15:37(152)-16:06(152)
Btw - plánoval jsem průměrný tep 162...

1000 km za mnou...

Jako svůj první běžecký závod jsem absolvoval ½ M v Praze 27.3.2004., ve stejném roce jsem běžel ještě půlmaraton v Brně. V tom roce jsem začal běhat trošičku víc, na konci roku jsem se dostal zhruba na objem 80km/měsíc a přišel čas, kdy jsem zvažoval běhání některých výběhů "v tempu". Jenže mně se samotnému do tempa nikdy nechce. Běhám si v klidu, s vypnutým myšlením se zbavuji stresů a spíše obdivuji krásy okolí. Ale bez občasného tempa bych se nezlepšoval. Začal jsem tedy na začátku roku 2005 chodit na běžecké závody, nejdříve Brněnského běžeckého poháru, po něm přibyly závody Běžce Vysočiny a konečně i Letního běžeckého poháru. Přes ne vždy stoprocentní docházku začaly kilometry závodů docela naskakovat. A tak jsem 22.9.2006 během běhu na Vysoký kámen překonal hranici 1000 závodních kilometrů. Na její dosažení jsem běžel 76 závodů, z toho 4 maratony, jedenkrát 32 a 25 km, 6 půlmaratonů, 2 dvacítky a 62 závodů kratších.

Výkony to nejsou pochopitelně nijak oslnivé, ze statistik můžu vybrat třeba:

- Nejrychlejšího tempa 4:05/km jsem dosáhl 2.8.2006 v Pisárkách (6,6km)..
- Jen 9 závodů v tempu pod 4:30.
- Nejpomaleji jsem kupodivu neběžel nic dlouhého, ale desítku 3.12.2005 v Jehnicích tempem 6:13/km.
- Nejlepší umístění – 16. místo v Kuřimi 25.3.2006 (Kuřimská běžecká liga)
- Nejhorší umístění – 1816. místo na půlmaratonu v Praze 2004
- Nejvíc závodníků jsem za sebou nechal na letošním ½ PIM v Praze – 3130 lidí za mnou, tedy 75 procent účatníků!
- Nejblíž konci startovního pole jsem byl na desítce v Kanicích 5.2.2005 – 5 míst od konce.
- Šestkrát jsem byl úplně poslední ve své věkové kategorii (2xBBP, 3xVysočina a maraton v České Lípě).
- Nejvíc - 67 procent závodníků mé věkové kategorie jsem nechal za sebou na letošním ½ PIM.
- Času vítěze jsem se nejvíc přiblížil 25.3.2006 v Kuřimi – 124 procent vítězného času.
- Procentuálně nejdál od vítěze jsem byl na prvním závodě – ½ PIM v Praze 2004 – 198 procent času vítěze.
- Za nejlepší výkon považuji letošní hodinovku v Jihlavě – 13.570 metrů.
- Titul nejméně oblíbeného závodu u mne vyhrává kros v Opatově (Vysočina). Naopak nejvíc se mi líbí Stonařov (také Vysočina), těsně následován během na Vysoký kámen (Vysočina, jak jinak) a Kladnem (příjemný maraton).

Rekordy těchto prvních 1000 závodních kilometrů – maraton 3:52 (Kladno 2006), půlmaraton 1:38 (Olomouc 2006), desítka 43:11.

Docela tragické, že? Na zdůvodnění svých slabých výkonů mám speciální zdůvodnění – na běžeckých závodech si říkám, že jsem triatlonista, tak je normální, že běžci specialisti jsou přede mnou. Na cyklistických je to ještě pochopitelnější – coby triatlonista neumím jezdit v balíku, to je přece jasné. Bohužel slabým místem tohoto zdůvodňování je fakt, že stejně tragických výkonů dosahuji i na triatlonech. Škoda, že nehraju třeba šachy. Hned bych věděl, jak své výkony zdůvodnit :-). Nicméně každý kilometr pro mne byl příjemný zážitek a zároveň soubojem s těžkým soupeřem – mnou samotným. Tak teď nezbývá, než si přát, ať zdraví vydrží a kilometry naskakují…

Amsterdam marathon 2006

Po úspěšném absolvování maratonu v České Lípě jsem se rozhodl, že si zkusím zaběhnou i některý z velkých maratonů. A hned mne napadl Amsterdam. Není to možná největší ani nejlepší maraton, ale já mám prostě mám rád Nizozemí a Amsterdam obzvlášť. Líbí se mi architektura i atmosféra města. Jakási míra svobody, kterou je protknut. Rozhodnutí ovlivnilo i to, že Amsterdam je u moře, tudíž noci v říjnu nebývají studené a nehrozí tak velké teplotní skoky jako jinde na kontinentu. Přidejte k tomu vyšší vlhkost vzduchu a rovinatý charakter trati - co víc si vůbec přát?

Pravda, Amsterdam má i stinné stránky. Je daleko. Dostupných letenek už v květnu poskrovnu, navíc co když nebudu moci jet třeba ze zdravotních důvodů? Tak pojedu autem, no. Stejně pořád někde jezdím. Když už jsem se rozhodl pro maraton tak daleko, rozhodl jsem se poprvé na tento závod "speciálně" trénovat a od začátku září podřídil plán Amsterdamu. Cítil jsem se fajn, přestože chci velké maratony běhat spíše pro radost, dal jsem si "cíl" 3:40 (o 12 minut zlepšení OR).

Cesta samotná je nakonec bez potíží, po přespání v pátek v Německu jsme se Standou v Amsterdamu dříve, než jsem čekal. Víkendová doprava po městě je také milým překvapením, vše jde hodně rychle, jedeme se nejdřív ubytovat. Hotely jsou tu hodně drahé, já vybíral podle ceny a nečekal jsem v centru za 50€/twin zázrak. Nicméně pokojík, kde člověk musí před otočením se pro jistotu vydechnout, překvapuje i mne. Palandy na vojně také působily důvěryhodněji a komfortněji. Ale co, na přespání to stačí a stejně budeme pořád pryč. Parkovné 30€/den překročilo míru, kterou jsem ochoten tolerovat, měníme program a jedeme autem do levnějších zón. Nakonec nacházíme parkování zdarma pár minut pěšky od Olympijského stadionu, místa startu. Od hotelu je to na trase metra, auto tu dva dny počká. Registrujeme se tím pádem nečekaně brzy, po prohlídce nepříliš zdařilého Expa vyrážíme do centra a vzdáváme plánovaný večerní sraz s ostatními tragédy, respektive špičkovými reprezentanty Č i S R.

Po dobré večeři dojde i na seznámení se s místní architekturou v Red Light District. Možná stárnu, ale zdá se mi, že její charizma trochu uvadá. No, ale chtěl jsem psát o maratonu, že?

V neděli po sacharidově bohaté snídani jsme na místě překvapivě brzy. Získanou časovou rezervu brzy ztrácíme v nervozní frontě na odevzdání věcí do šatny. I díky těmto dojmům mírním své výhrady vůči PIM, zorganizovat větší akci prostě je náročné a určité problémy se nevyhnou žádnému maratonu. Nicméně na startu jsme včas. Je zataženo, asi 12 stupňů, pofukuje. Teplota přes den zřejmě přes 15 nepůjde. Docela dobré počasí na běh.

10:30 – Start! Nepřepálit, nepřepálit, nepřepálit… Je jedno, kolikrát si to člověk řekne. V davu se to běží. Řada lidí to bere především jako zábavu, třeba skupinka lidí z reklamní agentury vyběhla v oblecích, dámy v kostýmku, jen boty mají běžecké. Předbíhá mne muž jistě přes 70 let. I král s korunou na hlavě. A členem mého osobního doprovodu se na sedmém kilometru stává sličný havajec. Oděný do sukýnky z trávy a květinových náhrdelníků. Sklízí zasloužený aplauz, ze všech stran se ozývá "Aloha, Hawai". Diváci z něj mají obrovskou radost. Já ne. Když ho vidím, je mi zima. Zkouším mu utéci, nejde to. Tak raději pár metrů zaostávám. Že bych se raději chytnul nějaké příjemné ženské společnosti? Blonďaté štíhlé Holanďanky ale od startu už moc nevidím. Jsou na mne moc rychlé. Budu muset nejspíš ještě v tréninku přidat. Tak zkusím běžet tady s tou dvojicí otce (cca 55 let) se synem? Běží krásně pravidelně. Když se za ně zavěsím, začínám chápat, že vysoký doprovod onoho muže není syn, ale na kluka ostříhaná žena. Manželka? Číslo 9115, kde kdo ji zná a povbuzuje ji jménem. Mieke. Drží moje tempo. 5 min/km. To jsem plánoval do půlky. A po úvodních emocích si tempo sedlo. Na půlce jsem za 1:46. Doprovod Mieke zrychluje, já zpomaluji na plánovaných 5:10, které chci držet do cca 34km. V davu vidím první chodce, překvapuje mne, že se objevují i v první polovině běžeckého pole. A postupně jich přibývá.

Na občerstvovačkách nabízí Gatorade a vodu, od půlky banány. Gatorade mám rád, vždy mne skvěle nakopne. Přesto po 25 km se mé časové plány hroutí, zpomaluji na tempo 5:30. Nějak to není ono. Začínají mne předbíhat větší skupinky běžců. Já kupodivu i tímto tempem předbíhám ještě více schvácené běžce. I jednoho pochodujícího Keňana. Odstoupivší vodič? A šup – mám další skalp. Předbíhám skupinku japonců. No to je mi konkurence. Tempo 5:30 držím asi do 35.km. A pak – najednou – kde se vzala, tu se vzala, uprostřed Amsterdamu je hora. Výběh na most na Museumplain. Vím, že to v téměř absolutní rovině Nizozemí zní neuvěřitelně, ale ta výška mostu mne dostala. Já, který mám za sebou fůru kopců Vysočiny i hodně hornatý Chřibský maraton jsem v náběhu na most přešel do chůze. Děsné. Na mostě si vynadám a zakazuji si chůzi, i když cíl 3:40 splněn evidentně nebude, jsem na závodě. Tak prostě poběžím a hotovo. Nicméně přichází další zpomalení, teď už mne předbíhají přímo davy běžců. Ale samá vybraná společnost. Trička z Amsterdamu 99, New York 2001, rozsypaný čaj neznámého ročníku… Zkušení maratonci. A já víc běhám teprve rok. No počkejte příště! A co příště, řadu mládežníků s končícím dechem předbíhám už dnes. Drží se mne jen jeden stín. Mieke. Vbíháme spolu do parku. Začínám mít jasný cíl. Porazit Mieke. Nevím proč jsem si vybral jako soupeřku starší ženu. Možná proto, že mne doprovází celou cestu. Nebo já ji? Zrychluji a s radostí zjišťuji, že můj "nástup" nevnímá a běží si pořád rovnoměrně dál. Sláva. A je tu meta 1 km do cíle! Super. Jenže… tato meta povzbuzuje daleko víc Mieke, ta ze mne dělá statistu a lehkým krokem se mi vzdaluje. Uf. Příště budu vybírat soupeře pečlivěji. I se svým hlemýždím tempem jsem znovu na dráze stadionu. V klidu ho obíhám, v cíli trochu zahanbeně koukám na čas. 3:47:52 Není to ono. Ale proč vlastně? Je to jasně osobák. No tak mi zbyl prostor na zlepšování někdy jindy.

Dostávám na krk další medaili. Z letošního roku jich mám už sbírku větší než lecjaký olympijský vítěz. A jak si tak stojím a sleduji dobíhajícího hada zkušených běžců, přichází na mne euforie. Možná z toho, že oni musí ještě běžet a já si můžu v klidu stát. Možná z toho, že se od prvního maratonu jsem za rok ukrojil z času přes půl hodiny. Možná jen tak, z příjemných dojmů z hezkého dne. Každopádně maratonská turistika je zajímavá. Určitě si zase někdy na větší maraton vyrazím. Jdu se podívat, co se běží na jaře…