čtvrtek, července 24, 2014

Eiger Ultra Trail 19.7.2014

Prohlédnout si oblast Eigeru mne vždy lákalo. Pochopitelně ne horolezecky, vyloženě turisticky. Takže jakmile se v této oblasti objevil trail, hned jsem chtěl jet. Už loni, na první ročník této akce. Ale nepřipadalo mi to vhodné krátce po loňském ironmanu s plánovanou účasti na UTMB. Přece jen trať 101 km s +6700m asi je pro mne docela zátěž. Takže to vyšlo "až" letos :)

Vyjet do Grindelwaldu na týden nebyl čas, takže na aklimatizaci zbyl jen jeden den. Využili jsme ho na krátký výlet na Mannlichen (cca 2300mnm s prohlídkou okolí). Krásný den, který pro mne přinesl překvapivý poznatek - poprvé na horách potřebuji sluneční brýle. Slunce je nebývale ostré. Zvláštní. Není divu, že zrovna tento závod má zatím jako jediný brýle v povinné výbavě...

Toto ještě není z výletu. To je obyčejný podvečerní pohled z okna :)

Pohled z Mannlichen směrem k Wengenu. Odtud zítra přijdeme :)

Všude okolo čtyřtisícové štíty, to si pak ve dvou tisících člověk připadá nízko...

Louky samá kytička...

Všude vlajky, abychom nezapomněli, kde jsme.

Profil

Podle profilu a loňských výsledků odhaduji svůj čas na zhruba 21 hodin. Jenže loni se trať kvůli bouřce zkracovala a já nevím přesně jak, tak je odhad zatížený chybou:) Start je ve 4:30 v sobotu ráno, budu se snažit jít svižně, v neděli chceme jet domů. Tak ať se aspoň trochu vyspím. Takový je předstartovní plán...

Budíček včas, ale pak aninevímjak se mně, dochvilnému, stane, že se řítím na start vyloženě na poslední chvíli. Dobíhám na místo startu uřícený, necelou minutu před startem. Nedaří se mi prodrat se elitou moc dozadu, ale daří se udat bag s věcmi ochotnému divákovi. Třeba ho odevzdá kam má a já se s ním v půlce setkám. Doufám...


Start! Jedna z těch čelovek asi jsem já :D

Start, nechám se předbíhat. Na startu není moc lidí, prý 600, to se brzy na silnici roztáhne. Ouha, velmi záhy po startu je uzoučká lávka, startovní pole stojí. Stejně tak dvakrát ve stoupání. Hmmm, to fakt nečekám. Ale aspoň je čas vydýchat se po předstartovním běhu :)

Po prvním stoupání vypadá trať běhatelně. Ale je to jen kousek. Takový reklamní vzorek:)

První stoupání na First skoro zadarmo, klesám do Bortu. Po širokém, prudce klesajícím asfaltu. Fuj! Po té hrůze se mělo stoupat, aby se pole roztáhlo, ne toto klesání :) Ale budiž, stoupám podruhé na First. Začíná být fakt teplo. Nebýt teplomilec, nazvu to klidně vedrem. Jsem podruhé na Firstu a najednou mne předbíhá spousta běžců. To jsem na tom tak špatně? Nee... Kratší trať 51km startovala v 7:00, ale už z prvního výstupu na First pokračuje dál. Startovní pole se prolínají. Už vidím cestu na Faulhorn, nejvyšší bod trasy. Ale my odbočujeme na úzký kamenitý úsek do Bussalp. Prolínání s účastníky kratšího závodu je velmi nepříjemné. Jsou netrpěliví, mají natrénováno spíše z asfaltu a snaží se běžet i v úsecích, kde to není moc rozumné. Bez holí se řítí po šutrech, ani se nedivím, že jich pár skončí v rukou zdravotníků. V obrovském vedru začínáme stoupat na Faulhorn a předbíhání ustává. Hodně nepříjemné stoupání! Slunce praží, samý šutr a my se plazíme do cca 2700m. Naštěstí se stoupající výškou se mírně ochlazuje. I tak dnes bude hodně lidem špatně....
Optimistický začátek. Pořadatelé dělali hezké fotky, koupil jsem tentokrát jen tuto :)

Na Faulhorn se dostávám ve vcelku slušném stavu. Něco sním, vypiju, chvíli sedím, než se vydávám dál. Mezi skály uzoučká cesta s nasypanými šutry a spousta, velká spousta slunce. Žádná vegetace, žádný potok, žádný žlab s vodou pro krávy.


Nahoře. Slunce. Vedro.

Už i já mám žízeň a to JE divný :) Piju Powerade, který jsem si šetřil na Faulhorn. Jsem se zapomněl napít nebo co :) Povrch téměř neběhatelný, posouvám se pomalu. Chybí mi výhledy. Včerejší výlet mne namlsal, čekal jsem trasu ještě lepšími místy a ona je docela fádní. Mírné zklamání.

Občas tu jsou i louky:)


Na chvíli se otevře výhled na jezera u Interlakenu. Už chápu, odkud dostal název. Je fakt mezi dvěma jezery. To jsem doteď nevěděl :) Schynige Platte nějak divně obíháme, z vedra cítím náběh na puchýře. Po pouhých 40km proto vyměňuji ponožky, chvilka zdržení mi neublíží. A klesám na hlavní občerstovačku v Burglauenen. Teda, klesám. Je tu kombinace divných padáků v lese mezi kořeny, kde fakt nechápu, kdo tu měl kdy potřebu prošlapat cestu. Pašeráci? A pokud cesta takto nepadá, tak stoupá! Čekal jsem seběh a toto je hodně, hodně nepříjemný úsek. Pomalejší než většina stoupání. Nadávám už nahlas. A do toho se mi pletou do cesty půlkaři, kteří jsou tu bez holí docela bezradní. Uf! Naštěstí každý úsek jednou končí a já jsem na občerstovačce. Šťastně se setkávám se svým pytlem a tím i důležitou věcí - plechovkou s pivem :) Dávám si těstoviny a všechno možné, převlékám se, ani se mi nechce dál :) Flákám se tu docela dlouho, posílám sms, nedostávám odpověď, tak se chystám vydat dál. Najednou se přiřítí Petr Kotlář a že by potřeboval na chvíli vodiče, jestli může se mnou. Že nebude ani jíst. No klidně :) Stoupáme spolu směr Wengen, je to škaredá obdoba předchozího klesání. Nelíbí :( Nicméně nemám žádný problém stoupat. Nahoře je zvláštost - gpx trasa vede lesem, ale značení po normální cestě. Sice jen chvíli, ale i tak zajímavá změna :) Sleduji přibližující se mraky a mám chuť ve Wengenu zajít do hospody a počkat, až déšť přejde. Podle předpovědi má spadnout slabý milimetr, ale ty mraky vypadají na mnohem větší déšť! Nakonec Wengenem jen procházíme a vydáváme se do obávaného kopce.

Stoupání z Wengen.
Takto vypadá pohled na stoupání z vrchu.


Včera jsme se na něj dívali z vrchu a vypadal drsně. Skutečnost je překvapivě příznivá. Samý traverz, příjemná cestička, žádný velký úseky s kořeny a balvany. To jde :) Zničeho nic prší. Schováváme se pod skalní převis, převlékám se. Nakonec tu sedíme, dokud nepřestává pršet. Fakt jen chvilkový déšť, přesně podle předpovědi. Dorážíme na Mannlichen. Jdu za zdravotníkem. Sice se nechytá na angličtinu, ale i s mojí lámanou němčinou mi rozumí a zalepuje mi hůlkama rozedřené ruce. Inu, vedro. Přidává k tom povzbuzení, vůbec všichni, kteří tu dnes v jakékoli formě pomáhají, jsou velmi profesionální a příjemní zároveň.

Dál to vlastně "znám" ze včerejška. Rychlá panoramaweg, zbytečné stoupání na Laubernhorn. Motání se pastvinami se špatným značením a hurá zase nahoru ke stanici vláčku. Je tam občerstovačka, leží tu pár lidí s kapačkama. No a taky už je tu tma. A to je velká škoda, protože jdeme dál pod ledovcem a bylo by na co koukat. Stoupáme k další stanici vlaku, neuvěřitelně tu fučí. S obavami koukám na oblohu, jestli se blíží megabouřka a ono ne. Vítr je asi způsobený "komínem" pod ledovcem. Prostě masy vzduchu s různou teplotou mají potřebu dojít vyrovnaného stavu. Opět vidíme cílové městečko a klesáme k němu. Stoupá počet organizátorů, kteří tu mají dohled. Je tu hodně zdravotníků. Taky má stále dost lidí problémy. Já mám největší problém s tím, že dojdeme do Grindelwaldu, kde je cedule 90.km a jdeme z našeho městečka zase pryč. To je takový divný :D Čeká nás pomalé, ale ne moc výrazné stoupání na poslední lanovku, asi abychom si prohlédli všechny, které z městečka vedou.

Někde v závěrečných pasážích.


Vcelku snadno se na ni drápeme, ač moje tělo už spí a jen tak mechanicky šlape. Za odměnu klesáme z vršku posledních šest kilometrů po docela normální cestě. Ó děkuji staviteli tratě, že tyto metry nehnal kolmicí lesem :) Cíl za 22:51 je nakonec docela slušný, nicméně znamená, že se dostávám do postele až kolem čtvrté a to fakt není dobrý. Nedělní cesta domů je tak docela utrpení. Doma mám nateklé nohy jako důchodkyně na dovolené v Bibione. Snad to splaskne :)

Cíl!!! :)


Co dodat závěrem? Eiger Ultra Trail je výborně zorganizovaná akce s důrazem na sportovní aspekt. Trasa prostě vždy vede tak, aby to nikde nebylo lehký a splnila moto závodu "harder than the North Face solo" :) Jenže je to "jen" stovka, tak to zase není ani extrémně těžký :) Výhledy jsou druhořadé a to je pro mne zklamání, zejména velmi brzy po nádherném Lavaredu. Okolí Eigeru jsem si tentokrát užil mnohem víc na výletě před akcí než na závodě. Start 4:30 není úplně špatně, kdybych byl rychlejší, možná bych tuto hodinu startu velebil. Ale se svou pomalostí jsem procházel místa pod ledovcem až v noci. Škoda. Míchání se závodníky na poloviční trati je velká nepříjemnost a věřím, že ho pořadatelé postupně změní. Ať už posunutím startu nebo drobnou korekcí tratě. Eiger má velký potenciál a počet účastníků bude jistě stoupat, větší startovní pole by se pobilo už příliš. Takže mám letos za sebou tři větší zahraniční výlety - Istrie, Lavaredo, Eiger. Uvidíme, co dál podniknout :)

Nádherná noc s bludičkama pod stěnou.

pondělí, července 07, 2014

Lavaredo Ultra Trail 29.6.2014


Na Lavaredo jsem se přihlásil vlastně trochu náhodou. Na internetu jsem viděl, že prý nefunguje přihlašovací systém. Tak jsem to zkusil a šup - na první pokus zaplacený :) Příjemná náhoda. V červnu tam bude teplo, mám rád teplé závody. Takže díky za takovou náhodu :)

Do Cortiny d'Ampezzo přijíždím ve středu večer. Ubytovávám se v hotelu Montana, k místu startu a cíle to mám pár desítek metrů, kouzlo nechtěného :) Snad tu nebude v noci hluk :) Ve čtvrtek vyrážím na krátkou rekognoskaci okolí a musím říct, moc pěkný.

 Nahoru jsem vyjel lanovkou, Cortina jako na dlani.

 Místy sníh. A já nemám nesmeky :)



 Krásný cestičky, kudy asi půjde trasa?


Cortina vypadala blízko, tak jsem dolů seběhl. Možná chyba :)

Nepotkat Krupičku nešlo. Pořád někde něco propagoval :)

Závod startuje v pátek ve 23 hodin. Vycházím až chvíli před startem z hotelu a vmačkávám se do davu někde ve čtvrtině startovního pole. Startuje se přece do kopce a já jsem ve výbězích dobrej, no ne? :) Vybíháme a já si hledám pozici v davu. Doufám, že to nebude cestou nahoru úzký. Aby mi někdo nezavazel :) Není, stoupá se pěknou šotolinovou cestou, jezdívají po ní auta, takže sklon akorát. Bohužel cítím, že to dnes nějak není ono. Nohy prázdné. Možná jsem udělal včera chybu, když jsem toho nachodil/naběhal příliš? Nevím. O čelo nebojuji, tak to nevadí. Těším se na snadný seběh. A ono prd :) Nahoře cestička odbočuje do terénu. Je tu krásná pěšinka, říkejme jí třeba single track, prostě úzká klikatice dolů svahem, se šutry a dalšími překvapeními. To moc neumím, hned některým zavazím :) Dobíhám nějakou ženu před sebou a dělám, jakože ona ten dav brzdí. Jenže mne ostatní předbíhají tak riskantně, že i já utíkám dopředu. Makám. Takhle rychle dolů potmě normálně fakt neběhávám :) V druhém kopci se to snad víc roztáhne. A taky že jo. A je to těžší kopec. Naštěstí i na něj se vyšplhávám a sbíhám dolů. Cesta širší a co to vidím? Sněhové pole? V 1500m? Divný :) Bravurně ho zvládám a mizím dolů. Cítím, že bych takto rychle neměl. Speciálně dnes. Ale závod je závod, ne? Najednou kloužu, bum a letím. Zachytávám se o kmen u cesty. Pokouším se zapřít do nohou, okamžitě dostávám křeče do obou lýtek a do stehna zároveň. Hledám pozici, jak to ustát, nemůžu se tu totiž válet, to by mne další buď zašlápli nebo se snažili zachraňovat. Uf. Žiju :) Ruka naražená, mírně bez citu, nohy bolavé. Nic, dojdu na další občerstvovačku a končím. Pomalu scházím, ať si ostatní blbnou už beze mne. Jak tak pomalu jdu, na občerstvovačce jen trochu jím, piju, a pokračuju dál. Další kopec má být pěkný, aspoň na jeden se ještě podívám, ne?

Vychází slunce a objevuje se, po jak drobných pěšinkách vede často trasa...

Probíhám kolem Lago di Misurina, z této strany ho zná asi málo návštěvníků. Začínám stoupat. Nahoře má být velká občerstvovačka s drop bagy. Těším se :) Stoupám napřed po silnici, pak úzkou cestou. Vůbec, ale vůbec nemůžu. No přece se v kopci nezastavím? Už vidím občerstvovačku, ale nemůžu udělat ani krok. Zastavuju a dělám, že fotím. Poprvé. Podruhé. Fakt mi to nejde,no...

 Fotím i s blbým světlem
I se špatnou kompozicí :)

Dopotácím se na občerstvovačku, vytahuju svoje věci a hlavně - pivo! Třeba mne zachrání :) Převlékám se do krátkého, na baru objednávám výborné espresso a hned je mi líp. Jak jsem se na příchodu plížil, na odchodu odbíhám plný sil :D

Řeknu vám to rovnou, nádherná trasa. Jedny z nejhezčích míst teď následují. Už jsem pár kopců viděl, ale dnes úplně čučím. Pěkný!
Skály & me.
Fakt nádherný seběh. Ač to není na fotce úplně vidět :)

Po seběhu se poflakujeme chvíli dole a hurá zase do kopců. Nečekám, že bych potkal ještě moc pěkných míst. A najednou úžasná propast - vymletá potokem. Nevyfotitelná. Wow!


Úžasně vymletá rokle. Ještě kdyby šel vyfotit pohled přímo dolů...

Pokračuju dál a vbíhám do ledového údolí. Sníh, padající potůčky vody z okolních stěn, to se nedá ani vyfotit, ani natočit. No já mám takový štěstí, že jsem to nezabalil!
 Padající voda z okolních stěn...

... a snaha o pohled do ledového údolí...

Za nádherným ledovým údolím následuje druhý :) Jdeme blíž k potoku, bude se brodit. Všichni se zouvají, já jdu rovnou :)
Já jsem zouvání po Istrii zavrhl. Ostatní napoprvé ne. Brodilo se třikrát, napotřetí se nezouvá skoro nikdo :)

S ledovým nohama a hřejivými zážitky procházím odpoledním deštěm. Pořád po krásných cestách.

 Na každém pořádném ultra v Itálii je tunel :)

Na velké občerstvovačce na cca 94.km toho mají všichni už dost. Někteří tu končí. Tady? Proč? Už jen jeden větší kopeček a jsme v cíli, ne? :) No... nejsme. Stoupání sice dobrý, ale pak zase zajdeme do těžkých úseků. Je mlha, kamenitá cesta úbočím se mi vůbec nelíbí. Loučím se s myšlenkou skončit do 24 hodin, původně jsem chtěl 22, ale to jsem netušil, že tu bude tolik míst k focení :D

Na této fotce je několik km lehčí části trati. Úbočím sněhovým polem a pak vzadu přímo nahoru. Zvětšete si fotku, mravenci jsou lidi přede mnou :)

Konečně kopce za mnou, vidím pod sebou Cortinu a těším se na seběh. Bohužel částečně marně. Těžké padáky, bahno, sbíhat se dají jen malé části. Asfaltový doběh mi jde lépe, nakonec čas 24:10 je příjemný, není to vůbec poslední místo :)

Co říci závěrem? O Lavaredu jsem původně vůbec psát nechtěl. Zaskočilo mne, jak krásnou trasu organizátoři vybrali. Jaké pěšinky našli a klidně nás na ně pustili. Se vzrůstajícím počtem účastníků se dá bohužel očekávat, že tato trasa dlouho nevydrží. Výrazně vyšší počet startujících by se asi na trať nevešel. Navíc bude tato trasa zřejmě hodně náchylná k potřebě změn v případě horšího počasí. Hned několik míst může být velmi těžko průchozích, když nepřijde to správné jaro. Prostě Lavaredo stojí za to vyzkoušet ve stávající podobě. Dokud tu ten závod je tak jak je :)

čtvrtek, června 19, 2014

BVVŠ aneb Vokruch přející i nepřející 6.6.2014

BVVŠ aneb Brněnské vokruch vokolo Štatlu už jsem jednou šel, mezi pokořitele Brna jsem se nedostal. Mezitím uběhla spousta vody a nebyl čas na reparát, vokruch je v termínu triatlonů. Letos jsem byl také přihlášený na Czechmana, ale osobní i pracovní záležitosti cyklo tréninku vůbec nesvědčily, tak jsem se rozhodl konečně obejít Štatl. Kousek teda voběhnout. Start akce je proměnlivý 19:30-21:00, naivně jsem si myslel, že se s uvedeným plánovaným časem 8 hodin na prvních 50km budu startovat někdy po osmé, ale jsem v poslední skupince. Ach jo, to přijdu zbytečně pozdě domů. No co se dá dělat. Je docela teplo, když přijíždím do místa startu, jsem jen v krátkém. I noc má být teplá, třeba vydržím. Přinejhorším vytáhnu lehoučkou bundu. Sedím, popíjím colu, dav téměř 400 účastníků okolo řídne a postupně všichni  vyráží na trať. Já musím pořád sedět. Přichází večer. Je nějak divně chladno. Nemám si co obléci. Snad se zahřeju pohybem... ať už můžu na trať! Slyším organizátora říkat, že kdo to chce hodně běžet, má startovat ještě později. Asi mluví k nějakým mladým běžcům. Já bych zmrznul a lituju, že už nejsem na trati.

21:00 Poslední skupinka se dává do pohybu. Rozbíhám se. Je mi fakt zima. Kousíček poběžím. Je mi chladno i na třetím kilometru. Běžíme tři. Poběžím s těma mlaďochama ještě kousek. Nevím jak dlouhý. Ať se zahřeju. Předbíháme jednu skupinku účastníků za druhou. Někteří i popobíhají. To vám je tak fajn být rychlejší než ostatní :) Baví mne to :) Cesta se teď bude klikatit, rozhoduji se s klukama doběhnout do Modřic. Tam je nechám jít. Jsou mladí, rychlí, co já s něma. Mám navigaci, kontroluji trasu. Šetříme tím pár metrů, za běhu hlava moc nemyslí. Běžíme a chodci řídnou. Probíháme kontrolou. Dobíháme do Modřic - 21.km. Jdu do hospody, objednávám si kolu, kafe a využívám toalety :) Kluci mizí. Pohoda, už toho běhu bylo dost. Z hospody se pomalu rozcházím a pak i rozbíhám. V údolí Bobravy bude chladněji. Mohl bych tam kousek proběhnout, ať nezmrznu. V Želešicích míjím rychlou skupinku, vepředu nikoho nevidím. Ale štěkají psi, někdo tam jde. Běžím. Tajná kontrola. A hele, jsou tu mí dva mlaďoši! Já je doběhl:) A hodné slečny tu rozdávají RedBull. Dávám si. Dostávám razítko a ptám se, kolikátí jsme. PRVNÍ. Ty vole! První ze 400 lidí s pozdním startem? Co se to sakra dnes děje? Slečna nás upozorňuje, že můžeme být na další kontrole dřív než kontroloři a že máme zpomalit. No ale bylo by to vtipný být tam dřív než organizátoři, ne? :) Zpomalit? :D Si dělá srandu nebo co? Jsem poprvé v životě někde první a já budu zpomalovat? Tůůůůdle :) Běžím. Jen s Liborem, další mlaďoch zaostává a jen pochoduje. Libor je rychlý, posílám ho dopředu. Běžím údolím Bobravy a nepoznávám se. Je tma, mám v nohách 25km a pořád mi to docela běží. Běžel jsem tu shodou okolností v úterý. Tento úsek jsem šel. Teď klušu. Sice ne rychle, ale je to běh. No to je krásná noc!








Fotky z úterního běhu pro dokreslení, co nebylo v noci vidět :)

Kdysi nádherně divoké údolí zohyzdily nové cesty. Je to sice pohodlnější a rychlejší, ale ta stará Bobrava mi tu chybí. Blíží se Radostice. Bude tam kontrola? Ach jo, vidím čelovku. Někdo tam je. Škoda. A on je to Libor??? On mi mladý maratonec pod 3 neutekl? Divná noc :) Voláme organizátorům. Prý tu někdo za 20 minut bude. Máme počkat. No tak to teda ani náhodou. Jednak bych zmrzl a jednak dokud můžu, pokračuju. Domlouváme se, že si vzájemně dosvědčíme čas - 1:18 a vyrážíme dál. Střelice. Tady jsem byl minule o tři hodiny později. Libor mi utíká dopředu. Těžší terén a stoupání brání běhu. Už jen jdu. Ale rychle jdu. Nemám žádné pití, těším se na kontrolu na Helenčině studánce. Lesem občas popoběhnu a ve 3:40 jsem na studánce. Kontroloři zase nikde. Připadám si jako Killián :) Přemýšlím, kdy tu byl Libor a v klidu jím. Najednou čelovka. A jejda, někdo mne dobíhá. Libor??? Kde se vzal za mnou? Hele, já jsem v půlce stovky na prvním místě! Nebýt mírně unavený, tak asi puknu smíchy :D Libor bloudil a chce sedět. Nene, půjdeme, ať nás nikdo nedojde. Volá organizátorům, prý tu zase do půl hodiny budou. Dostáváme hloupou radu, abychom šli RH+. Jenže to by nepomohlo, my nemáme už razítko z Radostic. A mne hledat pseudovrcholy nebaví, ani nemám gps track trasy RH+. Pokračujeme normální trasou, oznamujeme orgům společný odchod a mizíme. Jak byl Libor unavený, stejně mi utíká. Věk, běžecké a váhové dispozice jsou prostě někde jinde.

Kolem přehrady už je běh utrpení a nezbývá, než ho velmi omezit. Vyšplhat na Tři kříže, těším se do obchodu v Jinačovicích. Neběžím, abych tam byl až po šesté. A obchod stejně otvírá v sedm :) Vlastně mne to těší, pokračuju dál a nakupuju až v Lelekovicích. Bohužel brzy po otevření, takže je tu spousta lidí. Odbočku k Jelínkovi hledám podle gps, najednou kdesevzaltusevzal cyklista a značí trasu. Asi pro mne. Takové čelo závodu v přímém přenosu :D Ve Vranově má být od desíti polévka, od devíti kontrola. Dorážím někdy po osmé. Kupodivu kontroloři tu jsou dřív a dávají mi i razítko z Radostic. Chybí mi jen studánka. Úsek z Vranova volá po běhu, ale náběh na křeče v holeních je proti. Křeče se zakousnou v Bílovicích. Hospoda ještě zavřená :))) Já jsem tááák rychlej :) Jdu si pro vodu do studánky, stoupám do posledního kopce. Začíná být vedro, dal bych si u Kaprálova mlýna pivo, ale jsem z asfaltu tak rozbitej a znechucenej, že pokračuju dál a přes davy rekreantů mizím do cíle. Do zavřeného cíle. Avšak přichází hlavní organizátor Johnny a gratuluje mi. Připadám si jako vítěz. Vlastně jsem. Libor v cíli nikoho nepotkal, tak tu možná ani nebyl :D

Na fotkách jsem objevil další tajnou kontrolu. Též tu v době mého průletu nebyla :)

Johnny mi vytýká, že jsem měl startovat později a takový start si vyžádat. Nebo jít RH+. Varianta RH+ fakt není pro mne lákavá a nic by neřešila. Startovat později? Já? Starý a pomalý chlap? Mezi 400 vesměs mladších? Tůůůdle. Nejradši bych se teď účastnil každý rok a znovu a znovu utíkal kontrolám. Je to prima pocit. Možná by mne mohli každý rok nechat startovat o pět minut dřív :) A pak, třeba v šedesáti letech, bych poprvé dostal všechna razítka. Nádherný plán....

Dostávám pěkné tričko a motám se v prostoru cíle asi hodinu. Během té doby nikdo další nedoráží, no sranda:) Mizím domů, uprostřed města si mé potácivé chůze všimne jeden mladík. "Nepatříte vy mezi ty, co jsou schopni BVVŠ nejen ujít, ale dokonce uběhnout?". Jooo, to jsem celý já. Spousta brňáků tuto událost zná, málokdo ji jde. S chutí do toho, děcka :D A možná by si mohli všichni uvědomit, že mých sub15 hodin je nic. Česká špička by to dala pod 9. Světová možná i 8. Ale nepřijeli, tak jsem takový náhradní vítěz :D Mladíkovi toto nevykládám. Skromně říkám, že dnes bylo pěkný počasí, tak šlo běže déle, než jsem si myslel :))

Organizátor se rozhodl neuvést mé jméno mezi pokořiteli Brna. Respektuji jeho rozhodnutí, ale přijde mi divné, představte si, že by třeba loňští vítězové K100 nebyli uvedeni ve výsledcích. Dívná představa,ne? Už jen moje přirovnání k vítězům K100 je úžasné, že? :) Každopádně buďme rádi za lidi typu Olaf, kteří umí zorganizovat akce pro běžce i dálkoplazy současně. BVVŠ v dnešní podobě je takovou akcí jen částečně. Tož někdy příště se podívám, kam se nám ten Vokruch posouvá :)


středa, září 11, 2013

UTMB 30.8.2013

O UTMB jsem poprvé slyšel asi před pěti lety. Běžela to nějaká češka. Martina Juda? Myšlenka oběhnout masiv Mont Blancu se mi líbila. Myslel jsem si, že to je po nějaké cyklostezce kolem hezkých alpských jezer. Když jsem si našel údaje o závodu - 168km délka a skoro 10km kladného převýšení, říkal jsem si, nic pro mne. Podruhé jsem o UTMB diskutoval se švagrem v roce 2010, když mne vezl do Annecy. Mont Blanc se nad námi tyčil v celé své kráse. Ptal jsem se ho, jestli ho neláká to oběhnout, když to má tak blízko? Prý ne. Prý je to moc. Není to pro normální lidi. Mne to tehdy už velmi lákalo. Ale to bylo v době, kdy jsem ušel sotva 10km po rovině. Tak jsem si zkusil aspoň rovinatou cestu z průsmyku k ledovci Trient. UTMB bylo nedostižně daleko, artroza se přece jen zhoršuje... a ono houby. Místo triatlonu jsem začal chodit víc na výlety do hor. Loni jsem dokončil TDS. A letos se přihlásil na UTMB. A dokončil ho ve výletním tempu. Tato akce totiž není určená jen zdatným horalům, ale i takové kancelářské kryse, jako jsem já. O to větší je to pak výzva. O to větší je to pak zážitek. Skoro neuvěřitelný. Takže... jak to všechno bylo?

Letošní rok bylo  velké double. Po třech letech jsem opět dokončil triatlon na IM distancích. Takže až do června nebyl na přípravu na UTMB čas:) Co se dá v dalších dvou měsících natrénovat? Zaměřil jsem se hlavně na schopnost zdolávat stoupání. Každý týden jsem zařadil jednu aktivitu v délce 6-12 hodin s hodně kopci. Cíl natrénovat, nezatavit se. Žádná stovka nebo něco dlouhého únavného. Vytrvalosti mám snad za ty roky dost. Přípravné závody Lysohorský čtyřlístek, Hostýnská osma, noční Týnišťské šlápoty. Lysá Hora mne přitahuje, zajel jsem si na ni párkrát i mimo akce. A taky nějaký den v Krkonoších. Na Alpy nedošlo.

A takto připraven-nepřipraven se ocitám v Chamonix. Oproti loňsku nespím v hostelu, ale v levném hotelu mimo Chamonix, před závodem pak dražší hotel přímo v centru Chamonix. Párkrát vyjedu lanovkou do 2000m a projdu se do 2500, abych se trochu aklimatizoval. Pohoda. V dražším hotelu dostávám pokoj s výhledem na Mont Blanc. Nevěřil bych, jak se mi noční pohled na horský masiv vryje pod kůži. Nádhera!! Fakt to stojí za ty peníze :) Aklimatizace probíhá rychle, prezence letos bez potíží a už je tu pátek, den závodu. Cítím se trochu unavený:) Ale to dám:)))

 Aklimatizace :)
TDS finišeři v Les Contamines


Před startem polehávám na trávníku, do davu se mi nechce. Nejsem stádní typ:) Nakonec do davu musím a jeho atmosféra mne unáší. Rozhlížím se vlnícím davem - kolik je tu věčných snílků? Kolik opravdových horalů? Zodpovědných otců? Lidí, kteří před něčím utíkají? Lidí naplněných svou profesí a zkoušejících sportovní výzvu? Není to moc poznat. Na startu v čistém sportovním oblečení vypadají všichni podobně :) Start! A nic. No jo, velká akce. Jsem dost vzadu, dav přede mnou se pomalu rozchází. A už pomaličku běží. Do Les Houches víceméně rovina, všichni mažou jako šílení. Skoro nepředbíhám a to se neflákám:)

Start! Jsem ještě víc vzadu :)
Profil. Výzva nebo průser? :)
Je tu první kopec. Oproti ostatním vypadá nevinně, ale je to pěkná potvora. Stoupání na kopec vyšší než Sněžka (cca 1800) dává zabrat.
Stoupání na první kopec

Klesání je ještě horší. Travnaté, nepříjemné. Nechtěl bych to sbíhat za mokra:) Je však krásný den, slunečno, docela teplo. Pro mne ideální. Klesání nekonči a nekončí. Začínám cítit pravý palec. Cože? Už zase mi sleze nehet? A cítím to už po prvním kopečku? :) Jsme dole v Saint-Gervais. Nejnižší místo trati. 810 m nm. Na bohatě zásobené občerstovačce se cpu vším dohromady. Sýry, sladké, bohatě to zalévám colou. Se žaludkem přece problémy nemívám. Pokračuji dál, stále kousky běžím. Stmívá se brzy, nasazuji čelovku. V Les Contamines řada běžců využívá doprovod a převlékají se do nočního. Já už jsem v podstatě převlečen. Na občerstovačce se zase nacpu, kousek pokračuji po rovince, zase nacpat, to mi jde. Zase občerstvovačka :) Musíme se povinně obléci, asi bude chladno:) Jdu vstříc opravdovému kopci. Když se mi za jasné noci otevře výhled na stoupání na Croix du Bonhomme (2443m), je to nádherný pohled. Had čelovek. Přechod sněhového pole. Nebo je to už ledovec? Had se sune pomalu k vrcholu. Nedá se předcházet. Mohl bych stoupat rychleji než dav kolem. Proč já ze začátku víc neběžel abych byl víc vepředu? Klid, bude to ještě dlouhý....

Jsem na vrcholu, oproti těm okolo si připadám čerstvý. Přede mnou seběh, opět dost prudký. Ač je jasná noc, troufám si sbíhat jen pěkné kousky. Dobíhám do Les Chapieux(1549), další občerstvovačka s kontrolou povinné výbavy v podivném, asi částečně opuštěném objektu uprostřed hor. Mizerný čas, horší než jsem čekal. Nicméně to vypadá, že nebudu mít žádný problém s časovými branami. Mám na ně docela náskok a vím, že ke konci jsou měkčí. Přestávám se tím o brány starat. Přesto bych rád trochu zrychlil, ale jestli další stoupání bude jako to přechozí... Není. Ze začátku se stoupá po silnici. Sice nemá svodidla a kdo ví, kolik tu jezdí aut, ale má pevný povrch a příjemný profil. Protahuji krok a vydatně předcházím. Mnoho kilometrů. V předcházení pokračuji i poté, co trasa ze silnice odbočí. Cítím se ve stoupáních fakt dobře! Jsem na vrcholu Col de la Seigne (2507) a cítím, že to dám! Klesám do opuštěného údolí(cca 1900). Samý šutr, neběžím. V klesání mne předbíhají ti, co si troufají běžet. Je to tak vlastně celý závod:) Asi volím z kopce dost defenzivní strategii :) Do kopce naopak :) Občerstovačka ve stanech s agregátem uprostřed opuštěného údolí. Konstatuji, že mi je divně. Nevím proč. Jen sem tam něčeho zobnu a pokračuji. Ve stoupání na Arete du Mont-Favre (2409) mne zastihuje východ slunce. Nádhera! Někde asi přecházím italskou hranici, ale celnici jsem fakt nezahlédl :) Blížím se k Col Checrouit, tady to znám z TDS:) Těším se na pohodové klesání po sjezdovce. A zrada!!! Trasa UTMB vede pár metrů od sjezdovky lesíkem mezi stromy po hnusné, uzké a prašné stezce. No Olafovina jako bejk :D Mám obrovskou chuť klesat po v podstatě souběžné cestě, ale nakonec vítězí duch fair-play:), dýchám prach zvířený spoluběžci a pomaličku, velmi pomaličku, klesám do Courmaryeur(1192). Na velkou občerstvovačku ve sportovní hale na 78.km se dostávám v 7:57. O hodinu později než jsem čekal ve svém nejpomalejším plánu:) Prostě Alpy odhadovat neumím:) Vyzvedávám si drop-bag, převlékám se, dávám těstoviny. Fakt je mi divně. Čím to je? Snažím se co nejdřív vypadnout na dalších 90km tratě. Teda vlastně k dalšímu bodu, na celkový cíl se na tak dlouhé akci nemyslí. Takže můj další cíl Refuge Bertone (1979). Docela pohodové stoupání, jen začíná být dost teplo. Nahoře občerstovačka a od ní podle vyprávění prý pěkná hřebenovka.

Pohled z hřebenovky na Arnuvu 

Jdu, neběžím. Jakmile se o běh pokusím, je mi na omdlení nebo je to na zvracení? Co to sakra je? Vůle zatím vítězí nad tělem, dokonce sem tam někoho předcházím. Ale je to fakt špatný. Není tu nějaká horská chata? Dal bych si Tonic. Třeba mi spraví žaludek. Sluníčko přitápí, je mi stále hůř. Na další občerstvovačce (2015) chata je. Tonic mi za 3,5€ prodávají. Můj stav se tím opravdu na chvíli zlepšuje.
Chvíli po Tonicu

 Lávka před Arnuvou

Sbíhám do Arnuvy(1771). Přemýšlím tu o oslovení zdravotníka. Ale přítomná černoška vypadá nekomunikativně :D Tak hurá nahoru na nejvyšší stoupání - Grand Col Ferret (2527). Je jen o pár metrů vyšší než některé předchozí vrcholy, ale je prostě jiný. Je to Grand Col. Je to zlom, přechod různých světů. Pravidelně je na něm jiné počasí než na ostatních vrcholech. I dnes hodně fouká. Ale v odpoledním sluníčku se mi daří dosáhnout vrcholu i v krátkém oblečení krátce po 14.hodině. Kdyby mi nebylo tak blbě, cítil bych se být v tuto chvíli finišerem.

Výhled z Grand Col Ferret
Takto potupně pomalu scházím do údolí a přemýšlím, čím to je. Dostávám sms - "Nejez ty sýry!" A pak mi to dochází. Ono mi vlastně bylo trochu divně i loni. Jenže mi můj support team poměrně brzy dal vlastní jídlo. Už loni jsem podezříval z divného stavu zrající sýr. Možná se fakt nedá míchat se sladkým! Na další občerstvovačce si dávám jen polévku. Můj stav se lehoučce zlepšuje. Jen je tělo unavené ze slunečného dne, vyčerpané z toho, že muselo bojovat s divnými stavy. Jak tohle v noci dopadne?

Na další velké občerstovačce Champex-Lac(1481) mám domluvené první setkání se sestrou. Dávám jí dost úkolů, posílám ji do lékárny a do potravin:) Naštěstí chápe, že situace je vážná:) S večerním ochlazením malinko zrychluji a na občerstovačce jsem oproti očekávání dřív. Cca 19:30. Sestra tu není:) Přivolávám ji telefonem a zatím se cpu těstovinami. Mám pořád hlad. Sestra přichází a operativně zajišťuje večeři v restauraci po cestě - švagr ji jde objednat, já ji pak jen rychle sním. Dobrá dělba práce:) Takže převléct do nočního a hurá na večeři. Teplá šunka s hranolkama je skvělá. Teď hurá vyrazit, čekají mne "jen" poslední tři zhruba dvoutisícové kopce a tři klesání o asi 800 metrů níž :)

Bovine je prý nepříjemný kopec. Jak jsem najezený, v batohu vlastní svačinu, je mi ukradené skákání přes široký potok i následné stoupání. Cítím se najednou fyzicky slušně. Ale spal bych. Z Magredi vím, že jakmile je mozek unavený, plodí přeludy. Zatím jsem měl jen jeden drobný, místo jakési malůvky na betonu jsem viděl živou odcházející ženu, ještě za světla ve stoupání na Champex-Lac. Teď se žádné přeludy neobjevují, přesto intenzivně cítím potřebu spánku. Rozhoduji se - v Trientu budu chvíli spát. Okolí Trientu znám, připadá mi to jako návrat domů. Docházím na občerstovačku o půl jedné v noci. Na spánek ideální doba. Ale ouha - hraje tu hlasitě hudba. To nedám. Ač nerad, pokračuji dál. V dalším kopci si hledám suché a teplé místo kousek od trati, natahuji si za 25 minut budíka, lehám na zem a okamžitě spím. Není to moc pohodlné, budím se za 15 minut. Jdu dál. Cítím, že mi to pomohlo, ale není to úplně ono. Vystoupám na Catogne (cca 2100) vcelku v pohodě, dolů to jde mnohem hůř. Nejsou tu kameny, ale mokrá hlína. Sice nepršelo, prostě tu kondenzuje voda. Mám silný pocit deja-vu. Tady už jsem byl?? Je mi to povědomé... Přelud? Přesvědčuji se, že jsem tu nikdy nemohl být. Najednou chápu, co můj pocit způsobuje. Běžkyni přede mnou jsem potkal loni v noci na podobném úseku TDS :) Pohoda, tak to mi mozek funguje :) Klesání je mokřejší a mokřejší. Padám zlehka poprvé a nepěkně podruhé. Natahuji si vazy v levém, "zdravém" koleni. Takže mne bolí najednou obě kolena. Není čas na hrdinství, dávám si Aulin a jdu dál. Hnusným lesem doklopýtám do Vallorcine (1260). Je půl páté ráno, přesto mne tu čekají sestra se švagrem. V podstatě nic nepotřebuji. Dostává se mi aspoň morální podpory :) Spát se tu zase nedá :( Jdu dál, mám to jen kousek. Poslední kopeček. K němu je potřeba dojít téměř rovnou cestou. Chce se mi fakt dost spát. V kopci si zase plánuji lehnout, tady v údolí to nejde. Mokro a chladno, v kopci bude líp. A už jsem na Col des Montets (1461) a vidím před sebou čelovky stoupat poslední kopec. Z pohledu na světla je jasné, že je to kopec holý, samý kámen a dost prudký. Nějak na něj teď nemám sílu a chuť, i když je to jen kousek. Potřebuji si na chvíli lehnout. Vytahuji z batohu bundu a lehám si na mokrou lavičku. Bezdomovec by jí pohrdl, já ne. Usínám.

Autor si uvědomuje, že další odstavec je divný. Ono vlastně ani nejde popsat další děj z pozice pozorovatele, bo pozorovatel se na chvíli v podstatě vytrácí. Líp to však popsat neumím.

Budím se brzy. Je pořád tma. Vstávám a chci jít dál. Jen si trochu protáhnu záda! Opirám se o hůlky, protahuju a aniž si to uvědomuju, usínám. Ve stoje v předklonu. Najednou se mi zdá sen. Je světlo, vidím alpské kopce. Asi z trasy UTMB, ale já je nikdy neviděl. Zřejmě jsem šel ten úsek za tmy. Byl nejspíš hnusný. Jsem rád, že jsem doma v posteli, přeji si jiný sen. I když.. ty hory jsou dost reálné. On se mi vlastně sen nezdá. Co tu dělám? Už vím. Jdu navštívit paní Boletti, které patří tento dům. Zajímavé, že se kolem jejího domu běží UTMB. Taky jsem to kdysi běžel. Hezký závod. Přidávám se mezi fandící a tleskám probíhajícím ze všech sil. Jsou to borci. Fandění si užívám. "Mluvíte francouzsky?", ptá se mne procházející fotograf. "Ne, pane, francouzsky nemluvím.", odpovídám francouzsky celou větou. Odkdy já reaguji francouzsky? "Jste unavený?", pokračuje fotograf anglicky. "Ano, jsem velmi unavený", na víc se nezmůžu. Proboha.... toje divný... ten fotograf se mnou mluví jako se závodníkem.... Doběhl já jsem tehdy to UTMB??? Hele neběžím já ho náhodou dnes? Ne, určitě ne, dnes jsem divák, jdu za paní Boletti. Vracím se trochu víc do reality. Jestli mám pod bundou číslo, tak to běžím!!! Mám si tam sáhnout?? Do prdele, číslo je tam!!!! KOLIK JE HODIN??? Slunce je vysoko, naposledy si vybavuji toto místo za tmy. Garmin vybitý. Nevidím jediného závodníka! Bože, aspoň jednoho opozdilce vidět na trati! Vytahuji GPS. Je 7:17. Já tu přes hodinu spal a blouznil!!!

Makám nahoru jako šílený. Od startu jsem takové úsilí nevyvinul. Vidím závodníka přede mnou! Nejsem tu sám! Uf. Ohlédnu se a za mnou štrůdl dalších. Nejsem poslední! To vám je tak příjemný pocit! Neprochrápal jsem to, já to můžu dokončit! Jsem nahoře na Tete aux Vents (2116), časový limit pořád s několika hodinovým náskokem. Jsem zcela čilý, svaly v pořádku, běžím po nádherném hřebeni směrem k lanovce! Já to dáááám! Sbíhám do Chamonix a cítím obrovskou euforii.

 Seběh do Chamonix. Na to, že je to km 162., tak hezký styl, ne? :)
Nádherná seběhová fotka. Přemýšlel jsem, proč fotograf fotí běžce zezadu, teď je mi to jasné :)

Vidím závodníka ohnutého na stranu, opírá se o ulomený klacek. Zablokovaná záda. Soustředěně pokračuje k cíli. Borec! Míjím další běžce v euforii i ty v poklidu dokončující. Jsem v Chamonix! Probíhám davy, škoda, že mne tu nikdo nečeká. Sestra musela za dětmi. Vtom se ke mně hlásí Martin Stárek, česká ultrahvězdička. Jako na zavolanou, to potěší:) Běžím uvnitř zábran. Kdyby mi někdo řekl, že mám dát ještě 50km se třemi kopci, no klidně, žádný problém! Běžec přede mnou dostává silné křeče do stehna. Chytá se za ně oběma rukama, poskakuje a pokračuje k cíli. Dostává křeč do druhého stehna. Tancuje tanec svatého Víta, furt chce do cíle. Když diváci vidí tento boj, úplně bouří. Využívám svého privilegia, že jsem uvnitř zábran, poplácávám ho po zádech, pronesu dvě věty a pokračuju dál. Cíl! Dokončil jsem rozhodně svůj nejzvláštnější sportovní zážitek. Neskutečný pocit!
Kousíček před cílem. Euforie.

Dostávám nejzaslouženější finišerskou odměnu svého života - červenou vestičku. Jdu se najíst a osprchovat. Vůbec se mi nechce spát:) Sedám si k trati a pozoruji končící závodníky. Jsou jich tu ještě spousty! Na startu měli všichni jednotný výraz, teď se emoce ve tvářích dost liší. Někde převažuje obrovské vyčerpání, jinde euforie. Další se zablokovanými zády. Kulhavec s pečlivě obvázaným kolenem. Široké panoptikum finišerů. Jsem rád, že i já k nim patřím, byť časem 42:16 nejsem ve výsledkové listině nijak vepředu :) Přesto jen 1000 finišerů přede mnou, skoro celých sedm set lidí skončilo až za mnou. Řadu startujících zastavily časové brány či jiné problémy. Sto padesát míst v pořadí jsem si prochrápal. Že já nešel rovnou do kopce, ten kousek bych dokončil :) Ale je mi to fuk. Je mi krásně. Chci tu ještě někdy být!!!

Někteří běžci říkají, že TDS může být v závislosti na podmínkách i těžší závod než UTMB. Loni jsem TDS dokončil v dost špatných podmínkách, lijáky a sněžení nevyjímaje. Letos UTMB za pro mne ideálního počasí. Přesto mi přišlo mnohem těžší. Asi hlavně svojí délkou, mám teď malé objemy. A už asi vždy mít budu. Přesto se chci ještě někdy o nějakou stomílovku pokusit. Držte mi palce, ať koleno vydrží :))

 Z cesty domů - lavička. Hezké sny!
 Paní Boletti tu asi nebydlí...
Pohled na poslední stoupání od domu Bolletiových :)

Když si na stránku http://utmb.livetrail.net/coureur.php zadáte mé číslo 2895, uvidíte všechny moje mezičasy s pořadím. Do kopce stoupám, v klesání klesám. Tak to má být :)

Pár poznámek pro ty, co by se tam chtěli vydat:
- kašlete na trénink vzdálenosti, kopce, kopce a kopce. Kopec je přítel! :)
- doprovod může v průběhu závodu sehrát větší roli než myslíte. Využijte to a požádejte o cokoli!
- aklimatizace místní i výšková hraje roli
- spánek před závodem hraje roli. Vyspíte se dobře v kempu či v lese?
- hodně štěstí :)